„Poslední roky jsem raději trávila čas v plus pětadvaceti než v minus pěti. Dneska jsme jenom přišli a už po dvou minutách mně byla tak strašná zima, že jsem se musela dost intenzivně hýbat. Prostě jsem si za ty roky odvykla. To jde rychle,“ říkala biatlonová mistryně světa, olympijská medailistka a také maminka dcerky Izabely.
S Magenta týmem dojela štafetu na 13. místě. Svůj opravdový návrat k závodění a do biatlonového kolotoče si však podle svých slov teď neumí představit.
Jak jste si závod užila?
Bylo to těžší, než jsem čekala. Ale o čas nakonec ani tak nejde. Spíš jsem se těšila, že si to užijeme společně s týmem z T-Mobilu. S kluky jsem se den před závodem viděla poprvé, ale jak jsme sporťáci, jedna krev, měla jsem pocit, že se známe už roky. Doufám, že mě zase příští rok vezmou do týmu.
Jaké to bylo po letech prožívat předstartovní stres?
Ani moc ve finále nebyl, jen jsem se trochu bála, že prošvihnu předávku. Číhala jsem tam asi zbytečně brzo, měla jsem respekt. Naštěstí se všechno povedlo.
Víte, po jak dlouhé době jste se postavila na start?
Myslela jsme, že je to pět let, ale bude to už šest let, co jsem byla naposledy na startu. Byla jsem ještě na jednom přespolním běhu, to jsem běžela bez tréninku asi devět kilometrů a pak jsem se asi čtrnáct dnů proklínala. Tady to na lyžích bylo trochu milosrdnější. Tři kilometry zvládnou i lidi, kteří nejezdí denně.
Měla jste nějakou speciální přípravu?
Bohužel mám poslední týdny problémy s kolenem, musela jsem jít i na opich a docela mi to otéká i při běžných denních činnostech, takže mně je trochu líto, že jsem tomu nemohla dát trochu víc. Navíc podmínky tady jsou úplně perfektní. Trochu mě to mrzí, ale tělo si holt potřebuje odpočinout a je fakt, že poslední tři roky jsem v extrémním pracovním zápřahu.
Jak často se dostanete na lyže?
Dva měsíce jsem na nich nestála. Ale jinak předtím jsem sportovala i několikrát týdně. Když se zadařilo, tak nějaké čtyři hodiny týdně jsem z toho určitě vymáčkla.
Roztržitá zůstala. Jednou mi na stěrače sjel chleba s máslem, směje se Soukalová |
Co vás zaměstnává nejvíc?
V posledních dnech mám nabídky na firemní přednášky na nejrůznější témata – motivace, sport, byznys – a další přednášky spojené s mým nadačním fondem, který je zaměřený na pomoc lidem s hendikepem a poruchami příjmu potravy. Teď chystáme šňůru po základních školách, kde o problematice mluvíme a snažíme se působit edukativní formou mezi dětmi. Potom mám občas nabídky na moderování menších akcí. Do toho jezdím moderovat na Primu, pak mám spoustu partnerů na sociální síti. Věnuju se firmám, točím propagace a k tomu mám ještě malou dcerku, takže si nemůžu stěžovat, že bych měla málo práce.
Nechybí vám sport?
Jak se to vezme. Spíš než závodní sportování mi chybí ta bezstarostná doba, kdy měl člověk na sebe pořád relativně dost času. Teď s rodinou je ta situace úplně jiná, což asi zažívá každý. Ale kdybych to měla shrnout, tak bych rozhodně neměnila, protože mám pocit, že to je zatím moje nejhezčí životní období. S malou jsem pyšná na každý pokrok. S celou rodinou si to náležitě užíváme.
Gabriela Soukalová na trati firemního závodu v rámci Jizerské padesátky.
Neukázal vám start na Jizerské 50, že byste ještě chtěla závodit?
Cítila jsem, že jsem doma. Jsou to takové zvláštní pocity, když se sejdete se svým vnitřním já, že cítím, že tam patřím, že tam jsem já. Nikdy jsem si nemusela hrát na sportovce, protože jsem věděla, že jsem sportovec tělem i duší. Dneska to bylo hodně umocněné i tím, že jsem na trati předjížděla svoji mamku. Poprvé od olympiády v Sarajevu jely ve stejném složení svoji stříbrnou štafetu. Jsem na ni hrozně pyšná, protože pro mě to jsou borci, mé celoživotní vzory. Je to pro mě motivace do budoucna, žít tak, aby člověk pořád měl nějakou fyzičku, hýbal se, byl příkladem pro další lidi.
Copak tady vyjí vlci? Soukalová o hledání a nacházení, v životě i v divočině |
Mluvila jste s maminkou po závodě?
Mluvila, ale strašně krátce. Paradoxně po dojezdu vypadala líp než já, což pro mě asi není moc dobrý… Předjížděla jsem ji pět set metrů před obrátkou, na největším kopci U buku. Když jsem viděla, jak jede pořád tím skluzem, který si pamatuju ještě z těch starých záběrů z olympiády, tak mi to přišlo až neskutečné. Jela docela frekvenčně, na to, že mamka za pár dní oslaví sedmdesáté narozeniny, to tedy klobouk dolů.
A váš návrat do biatlonového zápolení není vůbec na pořadu dne?
Když jsem končila, zažila jsem něco jako mentální vyhoření. Zažila jsem dobu, kdy mi výsledky nepřinášely takovou radost, na kterou jsem byla zvyklá v předešlých letech. Mám pocit, že jsem si vyplnila všechny ambice. Nebyla jsem nikdy typ člověka, který když si dá nějaký cíl, musel by ho pořád opakovaně dosahovat. Většinou si stanovím jeden cíl, a když ho splním, odškrtnu si ho, že je to hotové. Vím, že spousta fanoušků by mě asi na závodech viděla ráda, ale když cítím, že není stoprocentní motivace, nechci se do toho pouštět. Jakákoli jiná motivace než srdeční není dobrá. Navíc jsou dneska všichni hrozně mladí, došlo k výměně generací. Když vidím, jak mi s věkem ubývá energie, neumím si to vůbec představit.
