Loni osmí, letos stříbrní a navrch Český pohár. Házenkáři Cementu Hranice letos překvapili všechny i sami sebe. Kde hledat příčinu tak úspěšné sezony klubu, který v minulosti nikdy nic nevyhrál? Jednou z nich je letní příchod tří posil, z nichž vyčnívá Martin Stržínek, který se do Hranic vrátil po třech letech ze Zubří.
Místní odchovanec, tvůrce hry a podle mnohých i nejlepší hráč extraligy pomohl rodnému klubu k největším úspěchům v jeho více než padesátileté historii. "Oslavy byly velké, odpovídaly historickému úspěchu a ještě neskončily," slíbil třicetiletý hráč.
Zažily Hranice bouřlivou noc?
Já nevím, od dvanácti už si toho moc nepamatuju. Ale bylo to hodně náročné, všichni jsme do toho dali všechno.
Jako v sezoně. Abyste získali stříbro, museli jste v posledním kole vyhrát zrovna v Zubří, kde jste se loni po třech letech neloučil bez emocí. Bylo to pro vás složité?
Ne. Zápasů mám odehraných spousty a už je mi jedno, proti jakému soupeři. Byli jsme hodně namotivovaní, protože jsme všichni sledovali dopolední výhru Lovosic nad Duklou. Pro mě to ale jinak speciální nebylo, chtěl jsem jen za každou cenu vyhrát, to bylo vše.
To se podařilo a Hranice mají první medaili v historii. Doufal jste, že by se mohla podařit, když jste v létě do klubu přicházel?
Viděl jsem sestavu, která tu byla a navíc přišli další kvalitní hráči, všechno to jsou osobnosti. Dlouho jsem se sehrávali, takže před sezonou, kdyby nám někdo slíbil stříbro, bral bych ho všemi deseti. Věřil jsem, že bychom se mohli dostat do první čtyřky, ale že bychom mohli být i ve hře o titul, to jsem nevěřil. Výsledek je nad očekávání všech.
Co vám chybělo, abyste se dostali i před první Jičín?
Povedl se nám hodně dobře vstup do nadstavby, ale potom asi přišla trochu ztráta koncentrace, v hlavách jsme si možná mysleli, že to půjde samo. Ale v házené se musí makat pořád, každý soupeř ve vyrovnané lize může vyhrát. My jsme prohráli s Plzní a to nás srazilo zpátky na zem. Možná to bylo štěstí, protože teď jsme rádi za to, co jsme dokázali.
Pro vás letošní rok začal divně, tahanicemi se Zubřím, které se vás nechtělo vzdát, a dlouho jste nemohl hrát. Kde se to pak zlomilo, že se vám najednou začalo dařit a zářil jste i v reprezentaci.
Pro mě samotného celá ta kauza kolem přechodu zpátky do Hranic byla nepříjemná. Byl jsem rád, když se konečně vyřešila, byla to pro mě psychická vzpruha, když jsem se mohl začít soustředit jen na hru a svůj výkon na hřišti. A pak to přenést i na reprezentaci.
Výsledkem je extraligové stříbro. Vnímáte citlivě, že jste ho získal v rodném městě?
Když jsem tu jako malý začínal s házenou, vždycky jsem si přál jednou hrát za muže. Jsem rád, že jsem klubu, který nikdy žádný úspěch neměl, dokázal pomoct. A tím jsem částečně pomohl udělat házené ve městě i nějakou propagaci. Mám z toho dobrý pocit.
Třikrát v řadě jste získal medaili se Zubřím, teď v sérii pokračujete dál. Kam přijdete, tam se daří. Jste štístko?
Vždycky se snažím do toho dát všechno, ale záleží na složení týmu, jeho aktuálním stavu a na tom, co se děje v kabině i na hřišti. Jestli je to tím, že jsem tam já nebo ne, to nedokážu posoudit. Ale pokud jsem štístko, tak budu rád, když to bude vycházet i další roky.
Kam byste letošní stříbro zařadil?
Nejcennější je určitě zlato, které jsme loni vyhráli v Zubří. Byl tam skvělý tým, kolektiv, všechno šlapalo od prvního až do posledního zápasu. Tím, že jsem Hraničák, bych letošní stříbro zařadil na druhé místo.
O čem v kariéře ještě sníte?
V tom už jsem celkem realista. Ne že bych chtěl jít někam do zahraničí, protože vydělávat si házenou je v dnešní době riskantní podnik. Nejsem nejmladší, takže zranění se mi nevyhýbají. Spíš to vidím na jistotu v Hranicích, kde budu kombinovat házenou s prací, a pokud se nám s reprezentací podaří probojovat na mistrovství Evropy, tak by to bylo úžasné. To je jiná liga a závisí to spíš na ostatních hráčích, co jsou na hřišti než na mně. Ale mít další medaili v Hranicích by bylo krásné.
