Vousatá tvář, výrazné tetování na pravé paži, ke dvěma metrům výšky a přes 110 kilogramů váhy - tohohle chlapa je dobré mít na své straně. A házenkářská reprezentace to moc dobře ví. Po roce má zase v kádru Pavla Horáka, jednoho z nejzkušenějších mužů a spolu s Filipem Jíchou hráče do pole se zřejmě největším mezinárodním renomé.
Ale dva střelci najednou dělají něco úplně jiného. Dřou v obraně.
„Jsme dost staří a zkušení, abychom se s tím srovnali. A myslím, že s tím nikdo nebude mít problém. Každý si chce ještě zahrát za nároďák a je pro to ochoten udělat cokoliv,“ říká brzy 34letý hráč bundesligového Erlangenu.
Český tým totiž prodělal změnu: v útoku sází na mladší, menší a pohyblivější borce. Návrat Jíchy s Horákem ovšem trenéři velmi uvítali i tak - kvůli zkušenostem, síle i výšce obou. A věří, že díky nim val na českém brankovišti zpevní. Má to platit i v sobotu od 14.25 v Plzni proti Makedonii.
„Už by se dalo říct, že jsme obranáři, specialisti,“ zaculí se Horák. „Pro mě to není nic nového. V Erlangenu už taky hraju převážně jen v obraně; sice bych si přál nastupovat víc i v útoku, ale trenér se takhle rozhodl. A co jsem teď viděl v nároďáku, hrajeme na malé, rychlé kluky - a taky to funguje. Nás je třeba v obraně a musíme se podřídit tomu, co bude nejprospěšnější.“
On i Jícha jsou ročník 1982 a jejich kariéry se nyní na dálku zajímavě potkávají. V létě 2015 oba přestoupili: ten známější do Barcelony, Horák do tehdy druholigového Erlangenu, aby mu pomohl dobýt elitní německou soutěž. Jenže taky je oba výrazně trápilo zdraví.
A Horáka ještě nepříjemněji: v říjnu si vážně zranil pravé koleno. Tak vážně, že bál o kariéru. „Už se mi totéž stalo na levém koleně a měl jsem porovnání. Vždycky jsem cítil, že levé koleno bylo slabší a hlava neměla pocit, že by na něj bylo takové spolehnutí. A tak člověk se ptal, jak to bude fungovat, když mám najednou slabší obě,“ vzpomíná na trudné myšlenky.
Naštěstí už jsou pryč. Klub měl ve velkém předstihu jistý postup, a tak na něj nikdo netlačil. Horák rehabilitoval, hltal extra dávky od atletického trenéra. „A teď se na svoje tělo můžu spolehnout. Tělesná schránka drží,“ těší jej. „Mám chuť i vůli ještě nějaký ten pátek hrát.“
I za Česko. V národním týmu již toho má za sebou spoustu a nyní sleduje, jak se na místa spojek - kdysi takřka vyhrazené jemu s Jíchou - tlačí úplně jiná generace. Babák, Bečvář, Linhart...
„Mladší se rok od roku zlepšujou a jsou silnější. A my starší jsme pomalejší,“ žertoval Horák. „Když tomu ještě budeme stačit, dokážeme obranu ztužit a kluci vepředu to zvládnou, můžeme se pozitivně vyvinout. Kluci hráli rok bez nás a když pomůžeme k tomu, abychom dostali o pár gólů míň, může to vypadat dobře.“
Úvod na Islandu Češi smolně nezvládli o jediný gól, v sobotu v Plzni kvalifikace o ME 2018 pokračuje proti Makedonii, posledním sokem jsou Ukrajinci. „Skupina je vyrovnaná a máme šanci si to uhrát sami. Nemusíme spoléhat na náhodu či překvapení,“ říká Horák. „Island a Makedonie jsou velice kvalitní soupeři, ale není se před kým schovávat. Když budeme bojovat, můžeme překvapit i je.“
On sám chyběl v letošní baráži o mistrovství světa, v níž Makedonci postoupili o jediný gól a v odvetě jim skandálně pomohli rozhodčí (více zde). Na situaci to ale mnoho nemění. „ Proti zemím bývalé Jugoslávie nemá nikdo nikdy problém s motivací,“ usměje se. „Mají speciální mentalitu a když jim člověk ukáže, že z nich nemá strach, tak se s nimi dá hrát. A my doma musíme vítězit, jinak to bude těžké.“
Dříve k tomu přispíval góly. V sobotu jim hlavně bude zabraňovat.
Opustit bundesligu? Nový klub byl přesvědčivýPavel Horák udělal loni tah, na který si troufne málokterý házenkář: opustil bundesligu, nejlepší soutěž světa, a dobrovolně zamířil o patro níž do Erlangenu. „Bylo to nelehké rozhodnutí, ale oni byli přesvědčiví,“ vzpomíná. „Vedení se podařilo koupit hráče tak, aby se vytvořila harmonická společnost. Je to strašně příjemné, v týmu nemáme žádnou hvězdu, všichni si jsou rovni. Na hřišti si rozumíme, trenér je výbornej.“ Sedí mu i nesportovní stránka. „Je tam strašně pěkná příroda: lesy, kopce, velká jezera. Kdykoli má člověk chuť nebo mu už leze město krkem, dá se velice snadno někam utéct. Ale já jsem teď většinou s přítelkyní doma - zátěže bylo od léta dost, tak spíš odpočívám, abych zase načerpal síly do tréninku.“ |
