Olympijští vítězové, mistři světa, evropští šampioni - a samozřejmě i jejich ženské protějšky, k tomu navíc legendy československé házené
„Je to neskutečné. Jsem hrozně rád, že jsem z kolektivního sportu: aby se něco takového povedlo, byla potřeba kolektivní práce. A bylo jí spoustu,“ líčil Karel Nocar. Manažer národních týmů a dlouholetý reprezentant patřil k těm, kdo energie pro akci Hvězdy pro legendy věnovali nejvíce.
Jeho sport více než důstojně oslavil velké úspěchy minulosti; kromě exhibice proběhl na Štvanici třeba i házenkářský maraton, v jehož rámci se hrálo 42,195 hodiny. „Nerodilo se to vůbec lehce. Velký dík patří těm, co se aktivně zapojili a přišli si zahrát noci, přestože pak šli ráno do práce,“ ocenil Nocar.
Stálo to za to?
Člověk vidí satisfakci. Ať u lidí, co se přijdou podívat, nebo pošlou zprávu, ale i u hráčů světového formátu, co vám řeknou, že z něčeho takového je potřeba udělat tradici, že se v Praze cítí dobře a jsou spokojení s organizací... To si prostě za peníze nekoupíte.
Lze podobnou událost zopakovat?
Myslím si, že velice složitě. Nikdy neříkej nikdy, ale tady šlo o to, že účast největších hvězd je nabalená na vztazích; ty ničím nenahradíte, ani penězi. Je dlouhodobé štěstí, že určitá parta kluků hrála na takové úrovni a díky jejich vztahům se to povedlo.
I olympijští vítězové či šampioni Ligy mistrů působili jako vlastně zcela normální lidé. Čím si to vysvětlujete?
Díky bohu. Myslím si, že je to dáno i hodnotami našeho sportu - hlavně ať mu to dlouho zůstane! Oni jsou skvělí profesionálové, ale normální kluci. Je super, že k nim tady lidé měli hrozně blízko. Je důležité ukázat tuhle tvář házené: že se věci mají dělat naplno a musí se něco dokázat, ale zároveň tomu zůstává lidský rozměr.
Jak jste se cítil, když jste proti nim v exhibici zase hrál házenou?
Skvěle. Měl jsem velké štěstí, že jsem za svoji kariéru všechny potkal - ať už ve vlastním týmu, nebo jako soupeře. Jsou to skvělí, velcí hráči, se spoustou trofejí. Já mám kariéru dávno za sebou a kdyby hráli naplno, vůbec bych neměl šanci. Ale i tak jsem cítil obrovskou radost ze hry.
Exhibiční duely Výběrů světa žen a mužů ale byly jen vrcholem třídenní akce. Splnila podle vás účel celá?
Obrovský dík patří všem. Povedlo se sem dostat i česko-slovenské týmy a legendy, odezva od nich byla krásná. Měl jsem radost, když poprvé jsem viděl hrát wheelchair házenou: myslel jsem, že budou hrát v rukavičkách, ale oni šli do sebe. To je přece skvělá propagace sportu.
A co zástupci fotbalu, hokeje či basketbalu, co si zkusili exhibici?
Říkali mi, že je házená super sport. Tohle je vlna, která se zvedla.
