„Jelikož jsme spolu už několik trofejí získali, snadno jsme se shodli, že to byla jedna z těch klidnějších oslav.“
Nejlepší házenkář českých dějin by v Kielu zasloužil pozlatit ruce - ve své první sezoně v pozici hlavního kouče německého velkoklubu dovedl tým ke zlatu v bundeslize, nejtěžší soutěži planety.
Házenkářská bundesliga končí předčasně, Jícha vrátil do Kielu titul |
Jenže bez fanfár.
Rozhodlo se na dálku, aby kvůli koronaviru přerušená liga dostala šampiona. S hráči si tak připil při telekonferenci před monitorem.
„Pro mě bylo nejpodstatnější vidět práci a nasazení, jít po správné cestě,“ říká Jícha o titulu. Raduje se za ty, jejichž seznam úspěchů oproti tomu jeho teprve začíná: „Kdo to ještě nezažil, dostává teď třešničku na dortu, ocenění za dřinu. Důkaz, že to všechno funguje. Což je obrovské a důležité zadostiučinění.“
Ale co bude dál?
Jíchův sport patří k těm, které sice nejsou v těžkých časech pandemie nejvíc na očích, o to palčivější potíže však řeší. Bez přehánění bojuje o další existenci. Jak říká on sám: „Ekonomický dopad na házenou bude brutální. Věřím, že z toho nakonec vyjdeme jen s jedním monoklem.“
Čtyři procenta nestačí
Noví němečtí mistři včetně českého pořízka Pavla Horáka aktuálně využívají institut kurzarbeitu. „Všichni do jednoho včetně vedení souhlasili s určitým zredukováním platu, bez toho by to nešlo,“ říká Jícha.
Protože takto vypadá realita sportovního odvětví, které oproti třeba velkým fotbalovým či velkým zámořským ligám nemá zásadní příjmy z televizních práv.
Trenér Filip Jícha se raduje s házenkáři Kielu.
„U nás činí práva přibližně 4 procenta rozpočtu. Z diváků a sponzoringu jde 60 procent,“ přibližuje Jícha. „To je jasná rovnice.“
Momentálně tak házená funguje v jakési hibernaci. Přežívá i díky zmíněnému kurzarbeitu: „Kdybychom museli platit všechny sociální a zdravotní odvody plus nasmlouvané platy... To je teď absolutně nemožné. To by klub zruinovalo.“
Jsme hned za fotbalem, ale...
V severoněmeckém městě je házená sport číslo jedna. Permanentky se dědí, hala pro 10 tisíc diváků je věčně vyprodaná. „Nabídka a poptávka fungují. Lidé jsou schopní platit 70 eur za vstupenky,“ těší Jíchu.
Horákův zvláštní titul. Zdříml si a zjistil: Jsem německý mistr |
„Ale příjem z televizních práv není tak vysoký, byť máme poslední dva roky velmi dobrá čísla podporující to, že je házená v Německu druhá za fotbalem. V objemu rozpočtů je to pořád málo. Proto je třeba držet se modelu, že jsme sport pro diváky.“
Jistě, pro lidi je každý sport. Ale házená je potřebuje v hledišti. Nutně! „Manažeři mají obrovsky špatné spaní. Sport, kultura či cestovní ruch budou ohromně postiženými branžemi,“ ví Jícha. „Já věřím, že se za pár týdnů situace uklidní. V Německu nejsou do 31. srpna povoleny žádné velké akce nad 1 000 osob. Věřím, že se to prodlužovat nebude, pak bychom mohli 1. září normálně hrát.“
Tedy s oním symbolickým jedním monoklem. Sice dotlučení krizí tak jako ostatní - ale zpátky tam, kde házená nutně potřebuje být. Před plnými tribunami.
Tati, ty musíš do kanceláře?
Jícha paralelně sleduje i evropskou situaci: v Lize mistrů, jejíž základní skupinu Kiel vyhrál, se rýsuje odložení stávajícího ročníku a uspořádání prosincového Final Four. Soustředit se jen na národní soutěže je totiž podle něj málo: „Musíme zachránit náš sport jako takový.“
Rozeběhne-li se znovu, pak s hráči v nejlepším zdravotním stavu za poslední desetiletí. Jícha jako aktivní házenkář i jako kouč upozorňoval na extrémní přetížení hvězd, jež mají každý rok MS či Euro (a do toho navrch olympiádu). „Takový prostor si odpočinout nikdo z nás za svoji profikariéru neměl, ani já ne,“ přiznává.
„Pro všechny je to nová výzva. Nejen pro sportovce, ale pro celou společnost, pro lidstvo - jak se s pandemií a jejími následky vypořádat. My sportovci možná máme trochu lepší výchozí pozici, protože řešíme výzvy dennodenně.“
Všechno je teď prostě jinak.
Tituly se udělují na dálku.
A také - jako určitá kompenzace - je najednou konec kočování.
„Už pět týdnů spím den za dnem jen doma ve své posteli,“ usměje se Jícha. „S dětmi třikrát denně jíme všichni u jednoho stolu, což je super. Když jsem pracoval, čas běžel jako z rychlíku, najednou se zabrzdilo. Nabírá to jiný rozměr. Když jsem po titulu jel do kanceláře na rozhovory, děti se tvářily, jako bych mizel na 10 dní na soustředění!“
Proto si nestěžuje. Spíš naopak. „Oproti těm, kteří kvůli pandemii o někoho přišli nebo se na ně valí existenční hrozby, patříme mezi privilegované,“ říká Jícha. Potíže jeho sportu jsou jedna věc, ty opravdové trable jiná. „Můžu pouze věřit. A já věřím, že se věci zlepší. Že je zase dostaneme pod kontrolu.“
