Hans-Joachim Stuck je stále plný energie a rozdává úsměvy na všechny strany. Jako ambasador VW auto baví svým řidičským uměním VIP hosty, zlehka jednou rukou otáčí volantem a padají z něj zábavné historky jedna za druhou, až máte strach, zdali nezapomněl řídit. Ale to je zbytečná obava, pro „mistra Strietzela“, jak mu říkají (německy „drzoun“ nebo „floutek“), je řízení stejně přirozená činnost jako pro jiného chůze.
Tomu vysokému chlapíkovi, ´Králi Hockenheimu´ a dvojnásobnému vítězi 24 hodin Le Mans, by jeho osmašedesát let nikdo netipoval. A není to jen o tom, jak baletí se svým autem. Ze sedmdesátých let si přinesl do dneška i přístup k životu a lásku k ženám. Ke všem ženám, protože upsat se na celý život jen jedné, to by bylo stejné, jako kdyby dnes Hans jezdil golfem z roku 1974. To by přece nevypadalo ani trochu dobře.
Závodil jste ve formuli 1 v sedmdesátých letech, tedy v době, kterou popisuje slavný film Rivalové. Odpovídá realitě?
Pařby, závodění a sex. Opravdu to tak v sedmdesátých letech bylo. Film Rivalové vůbec nepřehání, naopak, ve skutečnosti to bylo mnohem divočejší. A nepřehání ani s ohromnou rivalitou mezi jezdci, všechno to tam bylo. Je to celkem věrohodné. Snad až na jednu věc, Niki Lauda a James Hunt byli ve skutečnosti dobří přátelé. Jinak to odpovídá, formule 1 byla tehdy velký cirkus a jaksepatří divoký.
Dnes je tedy zákulisí závodů o poznání klidnější.
Jednou se mě někdo zeptal, jaký je největší rozdíl mezi dnešní formulí 1 a tou v sedmdesátých letech. Odpověď byla jasná: Tehdy byl sex bezpečný a závodění nebezpečné.
Sledujete formuli 1 i dnes?
Ano, minimálně polovinu sezony prosedím doma u televize. A musím říct, že v posledních letech nebyla moc zajímavá. Dvě, čtyři auta s obrovskou výkonnostní převahou. Často to nebylo ke koukání. Bylo by potřeba více aut a více jezdců, prostě větší konkurence.
F1 má nového majitele, auta vypadají trochu jinak, další novinky se chystají, co říkáte na změny?
Formule 1 se mění a jsem spokojený s tím, kam směřuje. Američané mají spoustu dobrých nápadů a Grand Prix to může jen pomoci. Měl jsem s novým šéfem F1 Chasem Careym pár schůzek a se vším souhlasím. Jen se mi nelíbí 26 závodů za sezonu, to je opravdu moc. Ale on z toho podle mě ustoupí. Zásadní je, že hlavně chce zajímavější závody, dynamičtější, více předjíždění.
Co vám na dnešní F1 vadí nejvíc?
Ve formuli 1 musí být rozhodujícím faktorem jezdec, na technika! Pilot musí mít větší vliv na výsledek. Jako to bývalo za našich časů. Potom bude opět zajímavá. Nejsem proti elektronice v autech, například elektronické řazení je výrazný krok vpřed. V osobních autech je dnes nezbytné, elektronika udělá vše rychleji a přesněji než člověk. Třeba ve vozech Škoda je nastavení ESC Sport, které dovede jet s autem bokem, ale přitom pořád máte určitý bezpečnostní „dohled”. Ale do závodů nepatří! Například brzdit by měl jezdec sám, a ne mít deset systémů, které mu zaručí, aby to udělal správně.
Ublížilo dramatům na dráze i to, že dnes není závodění tolik nebezpečné?
Za našich časů reálně existovala hrozba smrti. Dnes nejde o život, ale nemyslím si, že kvůli tomu jsou závody nudné. Není dobře, když jezdci umírají. Aby závodění bylo atraktivní, tak stačí, aby jezdci mohli jezdit za sebou v těsném závěsu a předjíždět se. A lidé také nerozumí tomu, proč máme modré, žluté, červené pneumatiky... Co to proboha je? Ať je všechny zahodí a týmy si samy vybírají gumy, samy jako dřív.
Jak jste prožíval, když někdo z vašich kolegů v kokpitu zemřel?
Když jsem závodil, každý rok se mi zabil jeden kamarád. Byl jsem u nehody Ronyho Petersona, byl jsem u smrti Toma Pryceho a je to strašný pocit. Víte, špatně se mi spalo a večer jsem přemýšlel, zdali má smysl dál závodit. Když se podíváte na auta ze sedmdesátých let, opravdu to byly pojízdné rakve. Ale jak jsem usedl do auta, všechno bylo pryč, na nebezpečí při závodech nemyslíte.
Proto jste skončil ve formuli 1 poměrně brzy a začal závodit jinde?
Znělo by to hezky, ale není to tak. Byl jsem moc velký blázen, než aby mě strach porazil. Pravda je taková, že jsem skončil, protože jsem se nedostal do týmu, který by pro mě postavil dost dobré auto.
To jste vlastně v F1 neměl nikdy...
Mohl jsem mít, před sezonou 1979 mi Frank Williams nabídl druhý kokpit vedle Alana Jonese. Ale status dvojky se mi příliš nezamlouval a raději jsem podepsal u německé stáje ATS. Kdybych věděl, jak se sezona 1979 vyvine, jel bych za Williamse i na tříkolce. Ale i potom jsem zažil skvělé chvíle na závodní dráze.
Jaký byl ten úplně nejlepší moment vaší závodní kariéry?
Řeknu vám, že nejlepší částí mojí kariéry nebyla na sto procent formule 1, ale rok 1986, kdy jsem spolu s Bellem a Holbertem poprvé vyhrál slavné Le Mans. To Porsche se úžasně řídilo, spousta výkonu, spousta rychlosti, přitom skvěle ovladatelné. Bylo to nezapomenutelné, protože Le Mans je součástí motoristické trojkoruny, jeden ze tří nejdůležitějších závodů světa a jediný, který se mi podařilo vyhrát.
Teď už nejezdíte po okruzích, vaše práce má spíš blízko k rallye.
Často jsem zvažoval, že bych závodil v rallye, dokonce jsem to i zkusil. Ale byl jsem na to moc šílený, nikdo mi nechtěl dělat spolujezdce. Ale později jsem šel k Audi, teď dělám testovacího jezdce a instruktora jízdy i pro Volkswagen, pro Škodovku, takže si zajezdím až dost. Od té doby, co jsem skončil se závoděním, se stala spousta věcí a jsem šťastný, že je mohu sledovat. Hodně mých kamarádů takové štěstí nemělo. Nikdy se nemohli loučit s kariérou závodem se svými dvěma syny, jako se to povedlo mně.
Byl jste známý i tím, že se kolem vás motalo hodně žen, kolikrát jste byl ženatý?
Manželství je jako kousek ledu, nakonec se vždy rozpustí. Jsem počtvrté ženatý a moje pětačtyřicetiletá žena je to nejlepší, co mě mohlo potkat.
Nebojíte se, že jí nebudete stačit?
Bojím se, až zestárnu. Za dvacet let bude mojí ženě pětašedesát a bude to stará bába. A já nechci být se starou bábou.
To by asi vaše žena nechtěla slyšet.
Když se mě žena ptala, jaké je moje největší přání, jasně jsem jí řekl: Jsou jen dva způsoby, jak by chtěl zemřít. První je v závodním autě a druhý v tobě. To víte, závodil jsem ve formuli 1 v sedmdesátých letech.
