Píše se 1. květen 1994. Ayrton Senna ráno dorazí na okruh do Imoly. Před startem prohodí pár slov s další superstar Formule 1 Niki Laudou, pak už následuje start Velké ceny San Marina. Poslední závod brazilské legendy F1. V sedmém kole závodu, přesně 17 minut a 23 sekund po startu jeho williams dostává lehký smyk.
Senna kvůli prasklé tyči řízení nedokáže vůz vyrovnat a přes usilovné brzdění vyjíždí z trati. V zatáčce zvané Tamburello naráží ve více než dvousetkilometrové rychlosti do betonové zdi. Přestože mu byla okamžitě poskytnuta lékařská péče, o necelé čtyři a půl hodiny později v boloňské nemocnici Maggiore ve svých 34 letech umírá. Pitva prokáže, že byl usmrcen částí závěsu kola, která mu rozdrtila přilbu.
Brazilský génius volantu se v letech 1988, 1990 a 1991 stal mistrem světa, pokaždé v barvách stáje McLaren. Mnohými fanoušky, ale i odborníky je Senna dodnes považován za nejlepšího závodníka všech dob. Na samotný vrchol žebříčku ho pasuje i mnoho pilotů.
Niki LaudaOdsouzen k úspěchu Zemřel Niki Lauda, hrdina závodních tratí, jehož zjizvená tvář se stala mementem pro všechny ostatní. Právě Laudu na pozici ikony formule 1 Senna v polovině osmdesátých let nahradil. Na závodní trati se potkávali dvě sezony. Příběh Nikoho Laudy čtěte zde. |
Talent z Brazílie
Brazilský pilot se narodil 21. března 1960 a v sedmnácti letech se stal mistrem Jižní Ameriky v motokárách. Chtěl však výš a tak změnil život a vše podřídil svému snu. V jednadvaceti se přestěhoval do Velké Británie a závodil ve formuli Ford. V šampionátu se stal senzací. Pozdvižení probudil i při jediné sezoně ve Formuli 3. První závod ve Formuli 1 absolvoval tichý a plaše působící mladík za stáj Toleman v roce 1984 při Velké ceně Brazílie. Pohublý drobný muž byl ovšem neskutečně ambiciózní, pokud chcete být šampionem, jiný ani být nemůžete. S tolemanem, který po stránce techniky a ovladatelnosti patřil na chvost pole, předváděl celou sezonu neskutečné věci. Když nespolehlivý stroj vydržel, dojel s ním Senna daleko vpředu mezi nejlepšími.
O rok později přestoupil do týmu Lotus a s plachostí byl konec. Stal se z něj rváč s nezkrotnou touhou po vítězství. V roce 1988 usedl do vozu Honda McLaren, jeho týmovým kolegou byl Alain Prost, bylo z toho všeobecně známé otevřené nepřátelství, přetahovaná dvou kohoutů skončila titulem mistra světa pro Sennu.
Příští ročník byl stejný, měl ovšem epické vyvrcholení. Po Prostem šikovně vyprovokované srážce v Suzuce byl Senna diskvalifikován, ztratil titul a nechal se strhnout k veřejnému prohlášení, že „francouzská FIA-mafie vedená jejím prezidentem a Prostem šampionát zmanipulovala“. Následující dva roky patřily jemu, titul za rok 1991 získal McLaren jen díky Sennově mistrovství, jeho vůz byl určitě horší než monoposty stáje Williams-Renault. K ní přestoupil v roce 1994. Celkově vyhrál 41 závodů Formule 1, na stupních vítězů stál osmdesátkrát. Svět si ho bude navždy pamatovat jako nebojácného, někdy možná bezohledného muže s dokonalou soustředěností a posedlostí vítězit.
Japonský supersport laděný Sennou
Píše se rok 1988 a po závodním okruhu v Suzuce se prohání při testovacích jízdách podivné červené autíčko. Jeho rychlost se pohybuje až na hranici 280 km/h a pilot se spokojeně usmívá. Honda NSX s Ayrtonem Sennou za volantem dokázala, že je pravým supersportem.
Automobiloví fanoušci tvrdí, že uvedením modelu NSX se svět supersportů zcela změnil. Do té doby vládly značky Ferrari a Porsche, jenomže s příchodem Hondy do výjimečného segmentu museli konstruktéři v Maranellu i Stuttgartu zpozornět.
Honda snila o výrobě dvoudveřového sportovního kupé už delší čas, v roce 1984 vznikl první koncept, na jehož vzhledu se podílelo slavné designové studio Pininfarina, ovšem k oficiálnímu představení modelu na chicagském autosalonu v roce 1989 bylo ještě daleko. Italské designéry nahradili japonští, techniku dostal na starost Shigeru Uehara. Honda tehdy dodávala motory týmu F1 McLaren, takže měla z čeho čerpat.
Navíc využila i jezdce britské formulové stáje, Brazilec Ayrton Senna se podílel na ladění podvozku. Se svou prací byl nejspíš hodně spokojený, protože si NSX pořídil i jako soukromý vůz. Některé prameny uvádějí, že vlastnil dokonce tři exempláře.
Se sériovou výrobou supersportu (délka 4 425 mm, šířka 1 810 mm, výška
1 170 mm, rozvor 2 530 mm) začala japonská značka v roce 1990, nejprve v závodě v Tochigi, později se produkce ujala továrna v Suzuce, odkud také sjel z linky v roce 2005 poslední kus první generace.
Honda se rozhodla, že nebude nic kopírovat a vydá se vlastní cestou. A tak zvolila hliníkovou karosérii, která snižovala hmotnost a zaručila její tuhost. Ostatně hliník dostal hlavní slovo i při konstrukci pohonné jednotky, jíž byl třílitrový vidlicový šestiválec, který byl uložený napříč před zadní nápravou. Systém VTEC pak dovoloval skutečně sportovní výkonnost a využití síly 274 koní.
Výtečně naladěný podvozek se podílel na ovladatelnosti, odborníci při srovnání například s Ferrari 348 museli uznale pokyvovat hlavou nad tím, co se japonské značce podařilo.
Nezůstalo však pouze u jedné varianty, na svět přišla i Honda NSX Targa s odnímatelnou střechou a v roce 1997 i silnější verze. Zvětšený objem motoru na 3,2 litru přidal i výkon na 215 kW (292 koní), což vylepšilo akceleraci. Původní agregát zůstal ve vozech s automatickou převodovkou, v USA se prodávaly pod značkou Acura.
V Japonsku se prodávaly NSX S a NSX S-Zero s menší hmotností a tvrdším nastavením podvozku, což přispělo k dynamičtějšímu projevu. Varianta NSX Type-R pak měla dokázat, že sportovní výkony nebrání tomu, aby bylo auto využito i v běžném provozu.
V roce 2002 přišel na řadu facelift, který odzvonil dosud používaným výklopným světlometům, na což měly vliv bezpečnostní předpisy, přednost dostaly stálé.
Prodeje však poněkud zůstávaly za představami vedení automobilky, a tak byla produkce NSX v roce 2005 ukončena. V průběhu patnácti let bylo vyrobeno na 18 800 vozů.
To však neznamená, že by byl projekt supersportu v Hondě navždy uložený k ledu. Byl oprášený a podřízený moderním trendům, to znamená, že se NSX objevilo v roce 2016 v podobě hybridu a pro modelový rok 2019 prošlo řadou vylepšení.
Zvýšila se tuhost podvozku a vyladěním prošel i hybridní systém pohonu všech kol tak, aby spolupráce dvakrát přeplňovaného šestiválce s objemem 3,5 litru se třemi elektromotory (dva u přední nápravy, jeden u zadní) a výkonem 427 kW (581 koní) byla blesková a bezchybná. Navíc inovované adaptivní tlumiče mají za úkol zpříjemnit jízdu v běžném provozu, ale na okruhové trati dodat vozu více stability.