Tatínek Zdeněk Štybar starší sledoval, že jeho syn je odmalička posedlý sportem. „Už když mu bylo sedm, tak jsem já ráno před šestou vstal a Zdenda už nebyl v posteli, někde běhal,“ vzpomínal.
Po třiceti letech si i on mohl užít chválu a obdiv, které se na synovu kariéru snášely. „Vždy našel cestu k maximálnímu úspěchu,“ říkal paralympijský šampion Jiří Ježek. „Měl neuvěřitelnou kariéru,“ zaznělo od šestinásobného mistra světa Mathieu van der Poela. „Je z jiného světa,“ pronesl prezident Petr Pavel.
„Taková slova mi zůstanou v hlavě,“ nezastíral Štybar.
Asi to tak má být
Už jen dostat se na start byl pro něj oříšek. Týden měl plnou hlavu smíšených pocitů. Nechtělo se mu končit, přesto cítil, že je ten správný moment. A kdyby o tom nepřemýšlel sám, měl okolo sebe vždy někoho, kdo se ho zeptal: Tak jak se cítíte pět dní před posledním závodem? Pak čtyři dny, tři, dva.
Až přišel sobotní večer.
„Bude to asi dost zvláštní neděle. Ještě si to pořád nedokážu představit. Nevím, co mě čeká. Být bez kola je vlastně trochu děsivé,“ přemítal večer před mistrovským závodem v Táboře.
Zdeněk Štybar při tréninku v dějišti MS v Táboře.
Když se měl v neděli dostavit od týmového zázemí ke startu, před obytným autem na něj čekali fanoušci, rodiče, sestra i manželka se synem a zaplavili ho emocemi. Diváci podél trati ho vyhecovali na maximum, až kvůli nim přepálil začátek a následně mu rychle ubývaly síly.
Snažil se soustředit na správnou stopu a bezchybné projíždění zatáček. Ale v hlavě se mu toho odehrávalo až příliš. Vnímal, co hlásí moderátor. Co křičí diváci. „Zaslechl jsem také, jak na mě volá manželka. Kde jen to stála? Snažil jsem se ji pak v dalších kolech hledat očima, ale už jsem ji nezahlédl.“
Navzdory vodopádům myšlenek, které se mu řítily hlavou, popadl druhý dech a cítil, že by se mohl znovu posunout aspoň o pár příček dopředu. Jenže přišel defekt. A depo v nedohlednu. „Asi to tak má být, pomyslel jsem si a jel dál na prázdné gumě.“
Už mu o nic nešlo, mohl tak splnit, co si před závodem předsevzal. Aby si ho užil on i diváci. Se všemi se na trati zdravil a při průjezdu boxy měl čas obejmout se i s mechaniky. Když se blížil do cíle, hladina zvuku v jeho blízkosti dosáhla nebezpečných výšek. Tribuny bouřily, jako by finišoval na prvním místě. Rozpřáhl ruce, přemáhal dojetí. „Na to poslední kolo budu z celé kariéry vzpomínat asi nejvíc,“ přiznal.
To se ani nedá popsat
Tolikrát projížděl cílem na vedoucí příčce. V cyklokrosu posbíral 46 vítězství, na silnici dalších 18. Při prvním mistrovství světa v Táboře 2001 mu bylo patnáct, stál jako divák u trati a snil, jak by se takového závodu mohl sám zúčastnit. Už o rok později byl na juniorském světovém šampionátu bronzový a o tři roky později se stal poprvé mistrem světa do 23 let.
Když se duhové klání do Tábora vrátilo v roce 2010, dorazil jako dvojnásobný stříbrný medailista v elitní kategorii, připravený dojet si pro zlato. „Hned po startu měl defekt. Dost ztrácel. A musel se probít zpátky na úplné čelo,“ vzpomínal na čtrnáct let staré klání Štybarův otec. Když se tehdy konečně do čelné skupiny dostal, na nic nečekal a vyrazil pro mistrovskou duhu. „To se ani nedá popsat, jak to bylo nádherné,“ líčil starší ze Štybarů.
Van der Poel je mistrem světa. Boroš sedmý, Štybar se v Táboře loučil |
V roce 2011 jeho syn titul obhájil. Potvrdil, že je toho času opravdu nejlepším cyklokrosařem světa. „Dosáhl v krosu všeho. A chtěl další výzvy,“ vysvětloval tatínek Štybar. Junior se přesunul na silnici a na úspěchy navázal. Dvakrát pódium na Paříž–Roubaix, vyhraná etapa na Tour i Vueltě. Na otočku ještě jednou promluvil i do cyklokrosové historie, když se postavil na start MS 2014. Přípravě na závod se tehdy věnoval tři dny, přesto ho opanoval. Přišel, viděl, zvítězil. A vrátil se na silnici.
Teď naopak ze silnice zamířil do terénu, aby se rozloučil tam, kde začínal. Na místě, které odstartovalo jeho kariéru. I jeho tatínek vyprávěl, jak před 23 lety v Táboře u trati přemýšlel: Co kdyby jednou i náš Zdeněk bojoval o světové tituly. „Nepřiznal jsem si to naplno, ale v koutku duše jsem si to přál. Každý táta má přání, aby jeho kluk byl nejlepší na světě,“ kývl nyní.
Zdeněk Štybar (uprostřed) na trati cyklokrosového mistrovství světa v Táboře
Když v neděli dozněla nizozemská hymna na oslavu staronového šampiona van der Poela, sešli se na táborském pódiu všichni Štybarovi blízcí, aby společně s ním pověsili závodní kolo na hřebík – obrazně – a na hák – doslova.
Společně se synem Lewisem odšpuntoval šampaňské a zalil své nejbližší šumivou sprchou. A co dál? „Doufám, že spolu ještě někdy vyrazíme na tréninkovou vyjížďku,“ říkal kamarád van der Poel.
„Vím, že mi kolo bude chybět. Jsem závislý na sportu,“ přiznal Štybar. Pokud by však byl jeho absťák příliš velký, táta je připravený zasáhnout: „Myslím, že ještě něco vymyslíme.“
