Má za sebou velmi složité období.
Plné pochyb o tom, jestli má na to dál být profesionálním cyklistou. Pochyb o tom, jestli mu cyklistika stále má co dát.
I proto si Tom Dumoulin vzal loni na půl roku od kola úplné volno.
„Potřeboval jsem ho. Zdálo se, že svými výsledky a tím, co na kole dokážu, dělám radost spoustě lidem. Ale ne sobě. Sám jsem tu radost ztratil a potřeboval jsem ji znovu najít,“ vyprávěl.
Snad se to povedlo, jinak by se Dumoulin nevracel.
Ještě loni stihl vyhrát nizozemský šampionát v časovce, dojel si pro stříbro na olympiádě v Tokiu a ukázal se i na Benelux Tour.
„Všechny tyhle výsledky mi ukázaly, že pořád můžu leccos dokázat,“ říkal.
Jestli se může vrátit i na nejvyšší příčky třítýdenního klání? To si měl poprvé od Gira 2019 vyzkoušet na stejném místě letos.
A dal tomu všechno.
Přípravu pečlivě naplánoval. Absolvoval dva tréninkové kempy – jeden v Kolumbii, druhý na Mount Teide. Spolu s týmem analyzoval a analyzoval. Vymýšleli strategii, jak nejlépe jeho tělo na Giro připravit.
A pak přišla čtvrtá etapa, která všechny tyhle plány rozmetala.
Vyšťavený Tom Dumoulin při stoupání na Etnu.
Co teď?
Těžko říct. Sám 31letý cyklista vypadal na startu dalších etap bezradně. Jasně, nebyl by to on, kdyby se občas neusmál, ale chyběla ta jiskra. Jako kdyby nevěděl, co vlastně ve zbytku Gira dělat, co si počít.
I před startem páteční sedmé etapy tvrdil, že rozhodně do úniku nepůjde, že to není pro něj. Přesto se v něm 120 kilometrů před cílem s týmovým kolegou Koenem Bouwmanem objevil.
Neplánoval, neptal se sám sebe, jak se tam dostal. Jen improvizoval.
„Vážně to nebyl plán. Ve skutečnosti jsem chránil Koena v úniku, který byl ve skupině před námi. Jenže pak chtěli do úniku skočit ještě další lidi, kterých jsem se držel. A ti mě dovezli až dopředu. Ale jsem rád, že jsem do toho šel,“ líčil později.
Celý den pak makal pro Bouwmana, na posledním klasifikovaném stoupání se sám pokoušel ujet, ale když se to nepovedlo, zase se obětoval, v posledních kilometrech už lehce ztrácel, ale zakousl se, vrátil se mezi nejlepší a dovezl svého týmového kolegu až na poslední metry, kde už jeho nizozemský parťák práci dokončil.
„Sakra, tohle bylo dobrý!“ nadšeně říkal Bouwmanovi, když k němu v cíli dojel a objal ho. V autobusu Jumba se pak slavil jednak triumf v etapě a taky znovuzrození Dumoulina.
Koen Bouwman (vpravo) oslavuje triumf v sedmé etapě Gira. Gratuluje mu týmový kolega Tom Dumoulin.
„Cítil jsem, že mi síly ubývají a zároveň vím z tréninkových kempů, že Koen je hrozně rychlý, takže bylo jasné, jak to v závěru sehrajeme. A jsem z něj fakt nadšený. Je to jeden z cyklistů, kteří si tohle zaslouží. Já měl pak už jen za úkol dostat ho k cíli, aby mohl začít sprintovat,“ popisoval.
Sám projel cílem na čtvrtém místě s 19sekundovou ztrátou.
Ale se zvednutýma rukama. Ta radost nebyla hraná, nemusel se přetvařovat. Jeho tahle pomoc týmovému parťákovi a kamarádovi skutečně naplňovala.
Sám si přitom v průběžném pořadí polepšil o dvanáct míst. Aktuálně na 33. příčce ztrácí 5:40 minuty na Juana Pedra Lópeze a necelé čtyři minuty na největší favority.
Kdyby jeho úterní kolaps na Etně byl jen jednodenní záležitost, jeden špatný den na Giru, klidně by už v neděli na Blockhausu mohl pořadím skočit zase o dost výš.
Sám Dumoulin ale hned po etapě jakékoli ambice na celkovou klasifikaci zavrhl.
„Tam už není moje místo. Dnes jsem sice získal nějaký čas, ale z pořadí už jsem pryč. Ani s dnešníma nohama jsem nepatřil mezi tři nejlepší. Ale zlepšuje se to, snad nás čekají ještě dva skvělé týdny. Po etapě na Etnu jsem byl na dně, ale teď doufám, že by se tohle Giro ještě mohlo obrátit,“ říká.
Jestli snad v sobě znovu objevil tu sebedůvěru, která se z něj pochopitelně po úterní etapě totálně vypařila?
Při té otázce se Dumoulin jen usmál.
„Minimálně jsem teď šťastný,“ řekl.
Na začátku Gira sám řekl, že šťastný člověk může dojít daleko. On teď šťastný je, tak třeba ho na Giru ještě čeká spousta dobrodružství.
Jen v jiné roli, než v jaké na něj přijel.
