Už na první pohled poznáte, jak se zrovna cítí.
Když prožívá jeden ze svých zlých dnů, oči má přilepené na černý asfalt a nevnímá, co se kolem něj děje.
Jen vnitřně trpí.
V těch lepších dnech vidí svět v bohatších barvách.
Závěr páté etapy španělské Vuelty a bitva Estebana Chavese, Chrise Frooma, Alberta Contadora a Michaela Woodse.
Jako ve středu, když v páté etapě španělské Vuelty stoupal ke kapličce svaté Lucie. Dlouho se držel skupiny Chrise Frooma, až na jeho závěrečný nástup 300 metrů před cílem nestačil.
„Je sice škoda, že jsem se neudržel v první skupině, ale jsem na tom dobře a myslím, že mířím správným směrem. Vždyť pro mě to bylo stoupání první kategorie,“ smál se.
Jistě, tříkilometrová stěna na konci etapy není pro „dieselový“ motor vytáhlého van Garderena zrovna nejlépe padnoucím finišem dne.
Přesto na Frooma ztratil méně, než mnozí další – Vincenzo Nibali, Fabio Aru nebo Romain Bardet.
I díky tomu si teď Američan hýčká druhé místo průběžné klasifikace, jen deset vteřin za čtyřnásobným králem Tour.
Ne, on se šance bojovat o celkové pořadí na Grand Tour jen tak nevzdá.
Neztrácím víru
Hned dvakrát dokázal v minulosti dojet pátý na Tour de France.
Poprvé už v roce 2012, to byl teprve druhým rokem mezi profesionály a z Francie si domů přivezl také bílý trikot pro nejlepšího muže do 25 let.
O rok později padal na kostkách, trápila ho nemoc a dojel pětačtyřicátý. Už tady začaly jeho pozdější problémy.
Přesto na svůj výsledek z Tour ještě dokázal navázat v roce 2014, kdy se na páté místo celkově dostal díky skvělé časovce v předposlední den závodu.
Ale od té doby?
Buď nemá na třítýdenních závodech štěstí, nebo trpí na výpadky formy.
„Poslední roky nic nejde podle plánu, ale já neztrácím víru,“ říká.
Třeba před dvěma roky byl ještě po šestnácté etapě Tour na pódiu s náskokem půlminuty na čtvrtého Alejandra Valverdeho.
Tejay van Garderen (vlevo) těsně před tím, než vzdal Tour v roce 2015.
Pak ale přišel volný den a po něm van Garderen hned od úvodu 17. etapy viditelně ztrácel, než závod s infekcí dýchacích cest opustil.
„Právě teď chci jen zmizet,“ řekl sklesle hloučku reportérů.
Vueltu pak pro změnu nedokončil kvůli pádu. I proto se o něm začalo mluvit jako o prokletém cyklistovi, pro kterého třítýdenní závod prostě není stavěný.
Vidělo to i BMC, které už pro loňskou Tour koupilo Richieho Porteho ze Sky. Nedostatek důvěry se pak podepsal i ve složení týmu pro letošní Giro, ve kterém byl kromě van Garderena také nakonec padající Rohan Dennis.
Ta zpráva byla jasná: Ukaž, co umíš a když do nedokážeš, máme i jiné možnosti.
Prokleté Giro
Na Giru měl unikátní příležitost opravdu ukázat, že pořád může bojovat o stupně vítězů jedné z Grand Tour.
Porteho tým chránil na Tour a Dennis už ve čtvrté etapě kvůli předchozímu pádu odstoupil.
„Je to teď na něm, aby ukázal pochybovačům, že na to má. Myslím, že je na tom líp než v minulosti.“ říkal po úvodních etapách Jim Ochowicz, sportovní ředitel týmu.
Jenže pak přišla devátá etapa s cílem na Blockhausu a po dni volna ta desátá – časovka v Montefalku.
Byla to dvojnásobná tragédie, kdy za dva dny ztratil Američan na Toma Dumoulina víc než osm minut.
Přesto van Garderen dál plánoval, jak se zmátoří a zkusí se do celkového pořadí vrátit díky úniku. V jedenácté etapě ztratil 20 minut...
Hodinu pak s nikým nepromluvil.
„Než mi řekl, abych zastavil u Autogrillu. Vypil pivo na ex, podíval se na mě a řekl: Co já teď povím týmu?“ vyprávěl Max Sciandri, další ze sportovních ředitelů.
Van Garderen neměl žádnou výmluvu. Nepadal, nebyl nemocný, prostě mu v nohou chyběla šťáva. „Přál bych si, abych měl nějakou výmluvu, ale bohužel žádnou nemám,“ řekl o pár dní později, když už se zase bavil s novináři.
Zdálo se, že jeho dny jakožto lídra týmu pro třítýdenní závody jsou sečteny.
Až do osmnácté etapy vrcholící v Ortisei.
Úleva na duši
Byla to bláznivá etapa, během níž museli cyklisté vyšlapat na vrcholy Passo Pordoi, Passo Valparola, Passo Gardena a v závěru na Pontives.
A byla to etapa Tejaye van Garderena.
Byl součástí devatenáctičlenného úniku, který odjel hned po startu. Z něj se postupně oddělovala devítka, sedmička, šestka a on stále zůstával s Mikelem Landou na úplném čele.
Až nakonec zbyli jen oni dva.
Dva cyklisté, kteří zoufale potřebovali vyhrát – jeden pro svůj zdecimovaný tým a druhý pro sebe. V závěrečných metrech nakonec van Garderen Landu přespurtoval.
DOKÁZAL TO. Tejay van Garderen se poprvé raduje z vítězství v závodě Grand Tour - vyhrál osmnáctou etapu Gira d ́Italia před Mikelem Landou.
„Bylo to tak emotivní!“ soukal ze sebe za cílem. „Tolikrát jsem to v posledních letech zkoušel a vyšlo to až teď,“ radoval se.
Po osmi letech mezi profesionálními cyklisty konečně vyhrál etapu na Grand Tour.
A hned opět svou mysl stočil k celkovému pořadí.
„Tahle etapa mi dokázala, že na to mám. Nikdy nevyjedu kopec tak rychle jako Nairo Quintana, ale jsem podobný typ jako Tom Dumomulin. Jen musím eliminovat špatné dny. Celkového pořadí se nevzdám. Vím, že takhle můžu jet, jen to musím dokázat tři týdny. Tak jako v minulosti,“ věděl.
Vuelta další šancí
Do Španělska nepřijížděl jako jasný lídr BMC.
O tuhle roli se měl a stále také má dělit s Nicolasem Rochem, který je aktuálně čtvrtý, jen tři vteřiny za americkým kolegou.
Víc než s Rochem ale van Garderen nyní zápasí sám se sebou.
Tři roky už na Grand Tour nezajel slušný výsledek, ale je mu stále teprve devětadvacet. Stále má dost času zazářit a dostat se třeba i na pódium jednoho ze tří největších cyklistických závodů.
After another GC battle on #LV2017 stage 5, Tejay van Garderen moves into 2nd on the GC with @nicholasroche sitting 4th. : @TDWsport https://t.co/zV1wBYPFF1
Jen se musí všechno sejít. Nesmí přijít špatný den, nesmí přijít ztráta koncentrace, nesmí onemocnět a musí přečkat pro něj tak neoblíbené volné dny.
Pak tu šanci bude mít.
Třeba už nyní – na Vueltě.
