Ve sprintu na dvě vítězné jízdy si Češi proti Rusům na úvod vylosovali první pozici a připravili lest. „Mirdo, pokud přijedeme k zatáčce jako první, zvedneme se, jako že už jsme začali, ale nezabírej naplno,“ vysvětloval Vačkář parťákovi.
Češi se zvedli, Rusové zabrali naplno, a když se oba tandemy srovnaly vedle sebe, zabral i Vačkář s Vymazalem a odvezli si soupeře za zády do cíle - 1:0.
Druhou jízdu se pořadí vyměnilo. „Mirdovi jsem řekl, že se posuneme kousek za Rusy, já zařvu ‚Hop!‘, ale ať nejezdí a počká, co se bude dít. Přijeli jsme, zařval jsem ‚Hop!‘ a Rusové zabrali jako o život. Chvíli jsme počkali a pak jsme je schlamstli jak malinu,“ líčí Vačkář památné okamžiky.
Byl to první světový titul pro Československo v rychlostních disciplínách a tehdejší reprezentační trenér Jaroslav Žák později vzpomínal, jak ho v San Sebastianu obrečeli štěstím.
Legendární tandem Vačkář, Vymazal pak získal titul světových šampionů ještě třikrát, stal se nejúspěšnějším v dějinách a mohl jen litovat, že tahle disciplína ve chvíli, kdy začali válcovat svět, zmizela z olympiád. Vladimír Vačkář z Prostějova slaví v těchto dnech kulatých sedmdesát let, mezi gratulanty však jeho dávný parťák nebude, Miroslav Vymazal zemřel po těžké nemoci v roce 2002.
Mokrá zatáčka
Vačkářovi a kolo, tohle spojení funguje už téměř sto let. Vladimírova babička Josefa Urbanová jezdila s Českým klubem velocipedistů na výlety po prostějovském okolí. Tam se potkali i jeho rodiče a otec Jindřich později v klubu dlouho dělal funkcionáře.
„Díky tomu mi vždycky někde půjčil kolo a poslal mě na školní závody. První, na který si pamatuju, bylo kritérium v Prostějově kolem bývalého kina Oko. Jelo nás deset nebo dvanáct kluků, tři kamarádi mi ujeli, jenže po trati projelo kropicí auto, všichni tři v zatáčce spadli a já vyhrál,“ popisuje začátky Vačkář.
Přesto trvalo ještě několik let, než to u něj kolo vyhrálo. Na základní škole dělal všechny sporty od atletiky přes všechny míčové hry až po plavání. „Také jsem hrával hokej za žáky Prostějova a dlouho mi to bylo bližší. Ale v osmnácti jsem pochopil, že bez mančaftu hrát nejde. Rozhodl jsem se pro kolo, kde jsem nemusel řešit, že spoluhráči chodili na zápas rovnou z baru.“ A byla to šťastná volba.
V té době už závodil za juniorskou reprezentaci a z ledu si přinesl pro cyklistiku dobrou výbavu. „V hokeji jsem získal vnímání pohybu, rychlosti a rozhodování. Vždycky jsem dokázal ze situace vybrat řešení, které bylo pro mě nejlepší, a díky tomu jsem porážel i silnější soupeře. V hokeji také dá gól hráč, který hru přečte lépe, není to jen o rukách. Musíte být rychlí, dynamičtí a velmi dobře číst dění kolem sebe. V tom mi hokej hodně pomohl. Určitě jsem neměl pro sprint dispozice, na tréninku si se mnou Anton Tkáč i Ivan Kučírek dělali, co chtěli, jako kdybych tam nebyl. Ale když jsme při závodech šli na start, tak už se báli, co vymyslím, abych vyhrál. I Němci, Francouzi a ostatní věděli, že se mnou to nebude tak, jak je to na papíře, ale může to být vždycky jinak,“ vypráví.
Stan, skútr a Ohrozim
V Prostějově trénoval většinou sám. Neměl trenéra ani nikoho jiného, kdo by mu poradil s metodikou přípravy. Obvykle si jen určil cíl a snažil se k němu dojet co nejrychleji, takže neustále zrychloval, dokud nepadl, chvíli si odpočinul a znovu vystartoval.
„Musel jsem si k tomu dojít sám. Z Prostějova na Ohrozim je rovná silnice z betonových panelů. Podle nich jsem napočítal, že po dvou stech metrech je mostek, na 400 a 500 metrů jsem si dal značky a jezdil jsem tam úseky. Na nejlehčí převod dvakrát, pak na těžší, ještě těžší a nejtěžší. Když jsem skončil, měl jsem úplně vyčarováno a jel jsem domů,“ líčí Vačkář své metody.
Také začal dojíždět za tréninkem na brněnský velodrom, kde vstřícní trenéři houževnatého juniora rádi přibrali. „Když byly Šestidenní, nechali mě spát ve stanu přímo uprostřed velodromu. Ráno jsem stan zbořil, odjely se závody a večer si ho zase postavil, abych nemusel jezdit každý den domů a ráno zpět,“ popisuje.
Když už potřeboval odvézt, sedli s otcem na upravený skútr ČZ 175. Vpředu na malém nosiči měli připevněné přední a zadní kolo, řidítka mezi sebou a rám držel vzadu mladý Vladimír tak, že skrz něj provlékl nohu.
„Jednou jsme tak jeli do Brna a za Vyškovem jsme na rovné cestě měli defekt. Až jsme zastavili, tak jsem si uvědomil, že kdybychom spadli na pravou stranu, tak jsem bez nohy. Ale otec to bezpečně ubrzdil, takže jsme to ani neřešili,“ směje se.
Hodně mu v přípravě pomohlo dokončení velodromu v Prostějově v roce 1967. Odkrytá betonová dráha vyrostla na bývalém sokolském stadionu a stojí dodnes.
„Ten velodrom se stavěl asi dvacet let. Doma jsme měli maketu a já jsem se na ni jako kluk chodil dívat, protože ty klopené zatáčky jsem nikdy neviděl, a pouštěl jsem si na nich autíčka. Tenkrát se kamsi vozila hlína a Jirka Nakládal zvaný Jacek je přesvědčil, ať ji navezou kolem atletické dráhy, a tak vznikl val. Tehdy to tak šlo. Deset let se pak nic nedělo, val ležel ladem a bylo to dobře, protože si hlína sedla. Kdyby se velodrom postavil hned, udělal by to, co všechny ostatní, terén by pracoval a dráha by se zprohýbala. Když se pak začalo stavět, jako dorostenci jsme tam chodili na brigády ještě několik let, než se velodrom otevřel,“ vrací se do roku 1967.
Na olympiádu 1972
Tréninková dřina se mu začala vracet v roce 1969 na mistrovství světa v Brně, kde v devatenácti letech skončil mezi nejlepší osmičkou sprinterů. Na vojnu šel do Pardubic, kde tehdy sídlila Dukla, a zažil tam osudové setkání s Břetislavem Fabiánem.
O pár let starší závodník byl vystudovaný inženýr, půjčil si Vačkářovy tréninkové zápisky, utřídil je a připravil mu z nich první tréninkový plán. Díky tomu Vačkářova výkonnost dál rostla a vyjel si start na olympiádě v Mnichově.
„Trenér Luboš Puklický byl fajn chlap, ale tam mi ublížil. Měl jsem jet sprint i tandemy s Laďou Popelkou, ale trenér po příjezdu vymyslel, že tandem s Popelkou pojede Kučírek, nakonec skončili až osmí. Také ve sprintu se trenér staral jen o Kučírka, což mi vyhovovalo, jenže jsem došel dál, a když jsem jel o postup mezi nejlepších osm, přišel mi radit. Začal mi vykládat, jak musím na Holanďana van Doorna jet, a když vám řekne trenér, že musíte… Prohrál jsem o pár centimetrů, ale dodnes si myslím, že kdybych jel podle svého, tak jsem vyhrál, protože do té doby jsem všechny jízdy jezdil stejně a všichni soupeři mi to žrali,“ lituje i po letech.
Později, když už Vačkář sám trénoval, si na Mnichov častokrát vzpomněl. „Pochopil jsem, že nemůžu závodníka zaúkolovat, protože musí reagovat na vývoj. Musím ho naučit, aby měl víc variant a z nich vybíral. Nejde tvořit až při závodě, protože to trvá, ale vy máte jen zlomek sekundy a za něj nic nevymyslíte. Musíte mít víc variant a pak tu správnou trefit. A buď se to naučíte, nebo neuspějete a můžete jezdit jen pevný kilometr, kde se nemusí přemýšlet,“ říká Vačkář.
Atmosféra mnichovské olympiády na něj udělala velký dojem, ve vesničce potkával nejslavnější sportovce. „My Češi jsme bydleli v jednom domě, takže jsme se pořád potkávali, ale já jsem nikdy nebyl moc komunikativní, radši jsem seděl a poslouchal. Byli jsme vyvalení z jídelny, kde jste si mohli nabrat, kolikrát jsme chtěli, úplně všeho. To, co u nás bylo nedostatkové, se tam všude válelo. A také jídelnou prošel každý, takže když jsme chtěli vidět Muhammada Aliho, tak jsme tam na něj počkali,“ říká.
Setkání s Mirdou
Na olympiádě ale také Vačkář pochopil, že na nejlepší světové sprintery nedosáhne, neměl jejich sílu a dynamiku. A tak nabídl o tři roky mladšímu Vymazalovi, že spolu budou jezdit tandem, ve kterém cítil větší šanci. Od jara si na sebe začali zvykat a postupně se sehráli tak, že si nemuseli nic říkat. Když řidič Vačkář zabral, Vymazal se okamžitě přidal. „Mirda mi věřil jako řidiči. Kdybych se pustil mezi dva náklaďáky, tak by zavřel oči a šlapal,“ klaní se parťákovi.
Jednou však bylo úzko i Vačkářovi, to když na tandem přidělali brzdy a trénovali venku na silnici. „Rozjeli jsme se z kopce, zmáčkl jsem brzdy na doraz, ale jeli jsme pořád dál jako nic. Naštěstí nejelo žádné auto a dole jsme to vytočili, ale z kopce už jsme nikdy nejeli. A před křižovatkou jsme museli brzdit s velkým předstihem,“ vypráví.
Dvojice na jednom kole dokázala bez problémů jezdit po oválu sedmdesátkou a při závodech oba tandemy od sebe dělily centimetry. Nic pro bojácné.
Právě kvůli velké rychlosti a rizikům byl tandem k lítosti Čechoslováků vyřazen na podzim roku 1973 z olympijských disciplín.
„Asi to bylo dobře, protože olympiády se začaly jezdit na 250metrovém okruhu a to už by tandem byl neřiditelný. Už na 280metrové dráze jsem si říkal, že to je hrana, kdy jde zatáčka projet, a na kratším oválu je zatáčka ještě ostřejší. Tenkrát jezdili sólo sprinteři za 11 sekund a tandem o sekundu rychleji. Dnes jezdí sólo za 9,2, a kdyby měl jet tandem o sekundu rychleji, tak by letěl osmdesátkou,“ přemítá Vačkář.
Vladimír Vačkář, čtyřnásobný mistr světa na tandemu s Miroslavem Vymazalem
Rozum zvítězil, jenže srdce i po 40 letech krvácí. Být totiž tandem na olympiádě v Montrealu 1976, téměř jistě by se český pár vracel s medailí. K prvnímu světovému titulu totiž přidali o rok později druhý právě v Montrealu a v roce 1975 skončili stříbrní za Poláky.
„Byli dobří, ale tehdy jsem byl naštvaný hlavně na sebe, protože jsem udělal chyby, které vedly k naší porážce. Poláci se pak ale nedostavili na dopingovou kontrolu, takže je zpětně diskvalifikovali, ale my už jsme zůstali druzí, tehdy se pořadí neměnilo jako dnes,“ vysvětluje.
Konec v Amsterdamu
Zpět na trůn se vrátili v roce 1977 ve Venezuele a čtvrtý titul získali o rok později v Mnichově.
„Američané po finále podali protest, protože po pádu si jeden z nich zlomil klíční kost. Udělal jsem chybu, ale oni větší. Jeli jsme první a Američané začali dřív, než jsem čekal. Podíval jsem se doprava a nebyli tam, takže bylo jasné, že jsou vlevo, tak jsem to serval dolů na červenou čáru, abych jim to přivřel, ale věděl jsem, že pod ni nesmím. Oni se lekli, že pojedu až dolů, sjeli úplně mimo dráhu, a když se na ni vraceli zpět, tak si rozbili držku. Jenže video dokázalo, že mě neměli za co vyloučit, protože pravidlo červené čáry jsem neporušil,“ popisuje okolnosti posledního titulu mistra světa.
Ještě o rok později přivezli z Amsterdamu bronz a tím skončila jejich éra nadvlády. „Při prvním titulu tam byla kompletní světová špička, ale jakmile stáhli tandem z olympiády, tak už je postupně v dalších letech přestávaly západní země jezdit,“ přiznává řidič nejúspěšnějšího tandemu v historii.
Kariéru Vačkář ukončil ve třiceti letech, vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu v Bratislavě a trénoval juniorskou reprezentaci i mladé dráhaře v Brně v Prostějově.
„Na kole jezdím rád dodneška, mám silniční, horské i městské, ale bolí mě z toho lokty a záda. A také mi vadí, když mám na computeru průměrnou rychlost dvaadvacet, vždyť tak rychle běhají maratonci,“ říká čerstvý sedmdesátník.
