Triumfem uctili památku Burryho Standera, svého bývalého týmového kolegy z týmu Specialized a dvojnásobného šampiona drsných etap, který na začátku roku při tréninku podlehl zraněním po srážce s autem.
"To byl ten nejhlavnější důvod," pronesl Kulhavý po návratu domů. "Důvod, proč jsme chtěli vyhrát a proč jsme to přes všechnu naši smůlu nevzdávali."
Ta se na dvojici týmu Burry Stander-Songo sypala tři dny. Po vítězném prologu nejdřív zničili kolo, pak přetrhli řetěz, ve třetí etapě zase přišli o náskok, když zabloudili na špatně značené trati. "Už je to demotivující," zlobil se Kulhavý.
Nakonec do cíle v Lourensfordu přivezl i přes pád a zranění v závěrečné etapě náskok sedmi minut.
Co všechno vás teď bolí?
Už jen rameno, kde mám lehce natažené vazy, a taky trochu noha. Ale byl jsem na kontrole a doktor tvrdil, že by to nemělo být nic vážného a že bych ruku mohl zase brzo začít zatěžovat.
A co nohy? Vždyť jste urazili 700 kilometrů s převýšením 15 kilometrů.
Nohy nebolí, spíš je ve mně celková únava. Etapy startovaly v sedm ráno, vstávali jsme v půl páté. Moc jsme toho nenaspali, ale jinak jsem spokojený, fyzicky jsem se cítil výborně, nikde jsem si to zbytečně nevyšil.
Která etapa byla nejtvrdší?
Asi ta první po prologu. Bylo v ní hrozně moc písku a nás hned v prvním sjezdu zastavil defekt, kde jsme ztratili asi pět minut. Ve zbytku etapy jsme museli ztrátu dojíždět a všechny předjíždět, což bylo náročné. V hlubokém písku se nedá držet stopa, soupeři nám padali pod kola, hodně se běhalo, chodilo. Stálo nás hodně sil dostat se zpátky dopředu.
Kam řadíte toto vítězství?
Vysoko. Je to nejtěžší bikový závod na světě a proto ho řadím někam na úroveň duhového dresu mistra světa. Na startu stála největší konkurence v historii závodu, z první desítky olympijských her nás tam bylo snad osm. Navíc na přípravu jsem měl asi jen měsíc a půl, možná méně, protože účast jsem původně ani neplánoval.
Říkáte si teď: Dobře, vyzkoušel jsem si to, ale už nikdy víc?
Neříkám nikdy. Ale v poslední etapě se mi potvrdilo, proč jsem se tomu závodu v olympijských letech, kdy jsem se soustředil na Světové poháry, vyhýbal. Jede se na začátku sezony a existuje tak velké riziko, že se tam můžu zranit, onemocnět, nebo se mi nepojede dobře a přesto budu muset akceptovat tempo parťáka. Tím vším se může pokazit příprava na hlavní sezonu. Pro lidi, kteří mají priority jinde, je to riziko. Ale jsem rád, že se mi podařilo vyhrát. Kdyby to nebylo letos, byl by Cape Epic jedním z mých cílů do budoucna.
Kde jsou teď vaše priority? Budete se soustředit víc na maraton?
Ten jediný titul mi chybí. Vyhrál jsem všechny bikové závody v cross country i v maratonu. Až na mistrovství světa. To proto bude jednou z priorit a díky tomuto závodu mám zkušeností o mnoho víc.
