Je to jen malý kousek hlíny, sotva padesát metrů na sto, a ze všech stran skřípnutý silnicemi. Zkrátka žádný rozmáchlý a velkolepý projekt sportoviště. Jenže stačí vlézt mezi ty tři klopené zatáčky a sednout si doprostřed na jedinou lavičku sbitou z hrubých prken. A jak okolní vzrostlé břízy zlehka kývají větvemi ve větru, máte najednou pocit, že bikrosová dráha v Jeseníku má svou poetiku a trochu se podobá oáze.
Když budete mít kapánek štěstí, uvidíte Romanu Labounkovou, jak se po těch klopených zatáčkách a skocích prohání a létá na svém bílém kole. A když ho budete mít hodně jako já, a teď vlastně i vy, oblékne si na sebe zbrusu nový bílý dres s duhovými pruhy a začne vyprávět, jak se stala v italském Val di Sole mistryní světa ve fourcrossu. „Párkrát jsem v životě brečela, že se mi něco nepovedlo. Nebo naopak, když se něco povede dětem, které trénuju. Ale po mém úspěchu mi ukápla slza poprvé,“ přiznává Romana Labounková.
Není divu, vždyť o titul mistryně světa usilovala dlouhých deset let. Právě tolik jich uplynulo od její první účasti na šampionátu, symbolicky právě ve Val di Sole. Úspěch navíc přišel v okamžiku, kdy se s vrcholnou kariérou už pomalu loučila. Bikrosu loni zamávala a na horském kole plánovala jezdit jen tolik, co jí dovolí profese fyzioterapeutky.
Technika a čistá hlava
Na začátku sezony se rozhodla objet světovou sérii ve fourcrossu, což obnášelo závody v Německu, Skotsku a Polsku. Na všech dokázala zvítězit a cesta na šampionát byla volná. „Fourcross je naštěstí hlavně technický sport a technika se jen tak nezapomíná. Z toho těžím, a také z dobrých startů, jinak cítím, že s kondičkou je to špatné. Při bikrosu bych vytuhla v první zatáčce,“ směje se.
Na kole se svezla jen při koučování jesenických nadějí, ale pro fourcross to tolik nevadí, trať plná klopených zatáček a překážek vede shora dolů. „Čas na trénink moc nebyl, ale na druhou stranu jsem měla docela čistou hlavu díky tomu, že sport nebyl taková priorita. Vlastně jsem si jela závody užít a odpočinout si z práce. Je to jiná situace, než když se člověk na sport soustředí,“ vysvětluje.
Ve Val di Sole na ni čekala nová trať, organizátoři ji museli po loňském šampionátu kompletně přestavět. A seznámení bylo pro Labounkovou málem docela tvrdé, když v tréninku jela pár metrů jen po předním kole na hranici pádu, nakonec však složitou situaci zvládla ustát. „Pro holky tam byly hodně těžké pasáže. Hned na startu byl hodně těžký drop dolů, právě tam jsem se v tréninku málem přizabila. Zbytek dráhy byl hodně ztížený, ale to mi vyhovovalo, protože byla technicky náročnější a měla více skoků. Z přestavby jsem těžila,“ uvědomuje si Labounková.
Na startu také chyběla obhájkyně a čtyřnásobná mistryně světa, Australanka Caroline Buchanan, která po dopravní nehodě z kraje roku musela na operaci s prasklou hrudní kostí a po dlouhé rekonvalescenci začala jezdit až měsíc před šampionátem. „Myslím, že přípravu směřuje k olympiádě, kde chce startovat v bikrosu a zvažované disciplíně freestyle BMX. Ale i kdyby přijela, byla by konkurenceschopná. Nemůžu říct, že by i dříve byla o level jinde,“ přemítá.
Teď nespadni, teď ne
To však neznamená, že jí nervy nezačaly během závodu pracovat. V minulých letech získala čtyři medaile, loni byla stříbrná. Když tentokrát vyhrála kvalifikaci a hladce postoupila až do finále, najednou byl cíl znovu blízko. A možná už naposledy. „Celou finálovou jízdu jsem jela první a pořád dokola si říkala ‚teď nespadni, teď nespadni‘. Soustředila jsem se jako nikdy, abych neudělala zase nějakou stupidní chybu, jako se mi to už dříve stalo,“ vypráví.
Proslavila českou značkuRomana Labounková se stala mistryní světa na kole Pells. Pro menší českou firmu sídlící v Brně je to splněný sen. „Vítězství Romany nás nesmírně těší nejen proto, že jezdí na našem kole. Je skvělé, že je stále dost lidí, kteří Českou republiku ve světě dokážou důstojně reprezentovat, a nám to dává jasnou zprávu, že i my svou práci děláme dobře,“ těší Jana Butalu, brand managera Pells. Žádný dramatický nárůst popularity a prodejů ve světě si však firma od úspěchu neslibuje. „Naši standardní produkci to pravděpodobně neovlivní, protože fourcross je z pohledu veřejnosti velmi okrajová záležitost. Rámy pro Romanu vznikají mimo naši běžnou produkci, kterou je cross country a silniční cyklistika. Chceme však Romaně vyjít vstříc a bude na ní, jestli na svém dalším rámu bude chtít mít trikoloru či jinou připomínku mistrovství světa,“ dodává Butala. |
Jakmile však přežila první dvě zatáčky, kde se pravidelně dějí nejrůznější nečekané věci a není tam nouze o strkanice, nechala ostatní soupeřky za sebou. „Věděla jsem, že spodní část tratě mám rychlejší než holky, takže stačilo jet si to svoje a neudělat nějakou chybu,“ líčí, co se jí honilo hlavou, když letěla na kole po trati zalité umělým světlem a okolo řvaly tisíce fanoušků.
Největší soupeřkou byla v tu chvíli sama sobě. Stále se jí vracela vzpomínka, jak předloni při finále spadla z prvního místa. „Pomohla mi i ta klidnější hlava, kdy se člověk na sport tolik nesoustředí, neřeší ho. To mi v minulých letech chybělo. Vždyť hlava je základ ve všech sportovních odvětvích a kolikrát to může převažovat i kondici a sportovní výkon,“ připomíná Labounková. Jesenická bikerka má za sebou skvělou kariéru, medaili z mistrovství světa má i z bikrosu, ve kterém startovala i na olympiádě v Londýně. Teprve duhovým dresem z fourcrossu ale dostala báječný punc. Oslavy začaly hned na stupních vítězů. „Naprostá euforie. Oslavili jsme to s ostatními závodníky hned první večer a dres skončil politý šampaňským. Ale bylo to decentní, žádná ostuda, u mě to nemusí být nutně spojené s alkoholem,“ vysvětluje.
Takhle to mělo být
Jak už to bývá, ke kolu a závodění pomohla Romaně Labounkové náhoda a souhra šťastných okolností. Bikros přivedl do Jeseníku v roce 1993 Jiří Heger a společně s dalšími nadšenci zde začali na kraji města stavět dráhu. „Můj taťka byl jeden z nich. Brácha začal jezdit, a tak jsem s nimi začala v šesti letech chodit na tréninky. Líbilo se mi to a chtěla jsem jezdit taky. Naši souhlasili, že mi kolo koupí, ale pod podmínkou, že budu jezdit i po závodech. První rok jsem spíš padala, ale ten druhý už jsem v Česku jezdila finálová umístění,“ vzpomíná na začátky.
Navzdory prvním úspěchům zkoušela i jiné sporty, jezdila na lyžích a hrála basketbal. „Dělala jsem toho spoustu, například do jedenácti i balet, což málokdo ví. Byl to přesně ten případ, kdy jsem na představeních měla sedřená kolena z kola, až se mě někdy ptali, jestli mi doma něco nedělají. Nic mě ale nebavilo tolik jako bikros, a ty úrazy k němu zkrátka patří,“ s úsměvem krčí rameny.
Cyklističtí mistři světa z Olomouckého krajeVladimír Vačkář, narozený 1949 v Prostějově Jana Horáková, narozená 1983 v Prostějově Alois Kaňkovský, narozený 1983 v Bělkovicích Romana Labounková, narozená 1989 v Jeseníku |
Z Jeseníku se Romana Labounková vyjezdila do Evropy, až do devatenácti let se připravovala hlavně na zakroucené místní dráze se třemi klopenými zatáčkami. Jen během zimy ji pravidelně vyměňovala za přípravu ve Francii, Itálii či Švýcarsku. „Není to dráha světových parametrů, ale tenkrát to stačilo. Ještě před pár lety to byla špičková trať, teď už je to s tou světovostí horší, náš sport prodělal velký vývoj. Nejvíc asi chybí velký starťák, ze kterého se jezdí světové poháry a olympiáda. Má osm metrů a je tak prudký, že člověk třikrát šlápne a jede šedesát. Ale takový není v celé republice,“ zmiňuje velký český deficit.
Ze severu Moravy odešla na vysokou školu do Brna, pravidelně objížděla světové poháry i šampionáty, byla i při premiéře bikrosu na olympiádě v Londýně, ale pak přišly problémy s achilovkou. „Byl to začarovaný kruh. Stačilo chvilku trénovat a dostala jsem zánět, a tak pořád dokola. Dva tři roky jsem neměla dobré a v roce 2015, kdy jsem navíc dělala státnice, už jsem byla hodně nalomená, že se na vše vykašlu. Pak se mi ale zadařilo na Evropských hrách v Baku, kde jsem sice spadla, ale výkon mě uspokojil. Řekla jsem si, že to ještě zkusím, a začala se kolu víc věnovat. Myslela jsem i na nominaci do Ria, ale tam už to kvůli různým okolnostem nevyšlo,“ naznačuje.
Podařilo se jí vrátit na špičkovou úroveň, pak ale převážila touha věnovat se fyzioterapii. Samotné závodění je práce na plný úvazek a s prací už nešlo skloubit. S bikrosovou kariérou se rozloučila 5. místem na závodě Evropského poháru a nechala si jen horské kolo. „Snu o duhovém dresu se pořád nevzdávám,“ říkala loni po loňském stříbru.
A letos se jí konečně splnil. „Určitě to takhle mělo být. Jsem ráda, že jsem vydržela, protože tohle jsou chvíle, pro které sportovec žije. Ne jen cíl a vítězství, ale i samotná atmosféra závodu. Jsme malý sport, takže ty tisíce fanoušků si vychutnáme,“ vysvětluje.
Pozvánky z Kanady i USA
I když přetáhnout přes hlavu bílý dres s duhovými pruhy platí v cyklistickém světě za tu nejvyšší metu, není s ním ve fourcrossu spojená žádná kolosální finanční odměna. „Někteří sponzoři se ozvali, snad budou i nějaké odměny ze svazu, ale nejsme tak velký sport, takže to nejsou ani žádné velké sumy,“ přiznává Labounková.
A druhým dechem dodává, že ani sama neuvažuje nad tím, jak úspěch využít k vylepšení sponzorských smluv nebo podpisu nových. „Poslední dva tři roky jsem tyhle aktivity očesala. Sponzorství má nevýhody v tom, že se mu musíte věnovat, a já nejsem člověk, který by seděl u sociálních sítí a ládoval je fotkami a statusy. To mě na sportu nebaví. Raději sponzorů tolik nemám a dělám samotný sport pro radost, než abych trávila večery u počítače,“ vysvětluje.
I tak jí titul přináší zajímavé výhody v podobě pozvánek na ty nejprestižnější akce. „Můj vysněný závod je Crankworx v kanadském Whistleru plný netradičních disciplín. Tam mě zrovna pozvali, ale bohužel toho nevyužiju, protože ve stejném termínu pořádám kemp pro děti a rušit ho kvůli tomu nebudu. Třeba to vyjde příští rok,“ přemítá. Vše si plánuje vynahradit na světovém šampionátu v pumptracku, tedy disciplíně, která místo šlapání využívá jako hnací sílu „pumpování“ tělem nahoru a dolů.
„Je to v říjnu v Americe, vše pořádá Red Bull a myslím, že to bude pěkná akce, kde se prolnou jezdci z různých disciplín – cross country, fourcross, bikros nebo freestyle, můžete jet na jakémkoliv kole,“ vysvětluje zaníceně. Z toho je jasné, že po těch deseti letech se ve Val di Sole pro Romanu Labounkovou nic neuzavřelo. „Uvidíme. Ještě jsem neřekla ani ano, ani ne. A nebudu to říkat. Uvidím, jaká bude příští rok konstelace, a podle toho se rozhodnu. A také podle toho, kolik budu mít v práci dovolené,“ říká se smíchem.
