Dokázat to nyní může na cyklistickém mistrovství světa v Glasgow. Ve čtvrtek jede časovku, v neděli hromadný závod.
„Těším se,“ vyhlíží jedenadvacetiletá Burlová, dvakrát stříbrná žena z letošního mistrovství republiky a rovněž úspěšná dráhařka. „Ale také budu asi dost nervózní.“
V tomto ohledu jí jistě pomohou zkušenosti, které v Lottu už nasbírala. Na jaře jela belgické klasiky Kolem Flander, Omloop, Brabantský šíp či nizozemský Amstel. Ty nejslavnější a zároveň nejnáročnější jednorázové závody ženského pelotonu.
Po první sezoně, v níž teprve světovou cyklistiku poznávala, se její jméno objevilo už i v popředí. Třeba na Scheldeprijsu a na Flanders Diamond Tour byla šestá.
Jaké cíle si dáváte před mistrovstvím světa?
Samozřejmě jako sportovec myslíte na nejvyšší cíle, pro mě ale letošní šampionát bude pořád hlavně o sbírání zkušeností. Silniční mistrovství světa jsem přeci jen jela jen jednou v juniorkách. Moc nevím, co mám čekat.
Wanted a bit more but more than happy to complete this year’s nationals with another 2nd place in elite road race❤️
Big congrats to @jama_machy and @dukla_women_cycling who showed their strenght
@_sn_nphotography @janbrychtaphoto
Více než 154kilometrová trasa hromadného závodu zakončená technickými okruhy v Glasgow se vám líbí?
Jak jsem si ji prohlížela, tak se mi líbí. Uvidíme ale, jaké to bude v závodě. Časovka je otázka. Bude nejdelší, jakou jsem kdy jela (měří 36,2 kilometru). Navíc asi není něčím, co by bylo zrovna mojí silnou stránkou.
V čem se cítíte nejsilněji?
V týmu i v cyklistice obecně si mě už zafixovali jako sprinterku. Sedí mi ale i klasikářské tratě. Nevadí mi, když je na trase nějaký menší kopeček, naopak. Do budoucna bych si pak chtěla určitě zkusit i nějaké delší etapáky. I ty mě dost lákají.
Třeba Tour de France?
Určitě. Lotto v ní sice nemá jistou účast, letos mi ale končí smlouva. Uvidíme, jestli náhodou nepřestoupím někam jinam. Třeba se dočkám už příští rok.
Práce v zahradnictví, až v šestnácti skutečnou cyklistkou. O šampionce Tour |
Ženská Tour se v současném formátu konala teprve podruhé, existují tradičnější závody. Řekla byste přesto, že už je i pro cyklistky vrcholem roku?
Už asi ano. Je hodně mediálně prosazovaná, sleduje ji nejvíc fanoušků. Takže i když třeba není ani nejdelším závodem, tím je stále Giro, tak už je i pro nás top.
Dá se říct, že posunula ženskou cyklistiku?
Určitě, minimálně co týká právě mediálního zájmu. Ten se pak přenáší i na další závody. I my – jakožto menší kontinentální tým – si víc dáváme záležet, abychom byly vidět a dobře se prezentovaly. Není to ale pochopitelně jen o sledovanosti.
O čem dalším?
Ženská cyklistika se v posledních letech posunula po všech stránkách. Je zajímavější, víc se přibližuje mužskému stylu závodění. Na startu už stojí třeba sto šedesát holek a vyhrát jich může spousta. Už není jen o dvou nebo třech jménech.
Lepší se i situace po finanční stránce? Worldtourové týmy mají předepsané minimální mzdy, jak je to ale na kontinentální úrovni?
V té žádná minimální mzda daná není. Záleží tým od týmu, panují velké rozdíly. Můžete mít třeba kontinentální stáj, v níž je holka, která má plat na úrovni World Tour, a vedle ní je další, která jezdí skoro zadarmo. Takže tady je ještě prostor na zlepšení.
Posouvá se i česká ženská cyklistika?
Řekla bych, že ano. Jen bohužel ne tak rychle jako ta světová. Problém je, že nemáme tolik holek, co by jezdily. Takže je těžké se někam výrazně posouvat.
Proto jste už ve dvaceti letech odešla do zahraničí?
I proto. Byla jsem v Dukle, což bylo super, ale něco mi pořád chybělo. Nešlo o zázemí, ale spíš jsem si říkala, že už mě moc nebaví, když v Českém poháru závodíte třeba jen na sedmdesát kilometrů a proti vám je dvacet holek, z nichž je ještě deset z Dukly. Takže jsem chtěla zkusit něco jiného.
Jak jste se dostala do Lotta?
Nejprve jsem sama zkoušela obeslat pár týmů. Pak jsem se spojila s manažerem, který mi s tím dost pomohl. Roli určitě sehrálo i to, že jsem byla osmá na mistrovství Evropy v juniorkách. A paradoxně mi také možná přišel vhod covid, protože tolik jiných závodů nebylo, takže šampionát byl hodně sledovaný.
Jaké bylo ze závodů na sedmdesát kilometrů najednou startovat třeba na skoro 160kilometrových Flandrech?
Úplně něco jiného. Trochu šok. Musím říct, že jsem se zprvu bála a nebyla na to fyzicky připravená. Celou loňskou sezonu jsem proto pojala spíš tak, abych nabrala zkušenosti a pořádně tenhle svět poznala. Naštěstí to jde postupně nahoru.
Což potvrzují i výsledky.
Jo jo, letos je posun fakt vidět. Nejedná se ale jen o mě, jde o celý náš tým. Loni jsme byly v profipelotonu v zásadě všechny nově, učily jsme se. Teď jdeme společně nahoru.
Dá se říct, že klasikářské Lotto sedí i vašemu stylu?
Určitě. Je super, že jsme belgický tým, takže jezdíme skoro všechny velké klasiky. Jde o dobrou školu. Navíc v posledních dvou letech byl náš hlavní cíl růst a rozvoj závodnic, což mi také vyhovovalo.
Sám sobě manažerem. Otruba vyhlíží časovku na MS a doufá ve vytoužený posun |
Byl odchod do Belgie skok i po životní stránce?
Toho jsem se také samozřejmě bála. Jsem trochu introvert, styděla jsem se. Ale nakonec v pohodě. V týmu jsem poznala super lidi, s holkami jsme si sedly a jsme kamarádky i mimo kolo.
Nejvíc času trávíte právě v Belgii?
Třeba v lednu jsme měly soustředění ve Španělsku, jinak jsme ale většinu času v Belgii. Máme tam k dispozici celý barák, takže v něm bydlíme společně s těmi, co jsou také odjinud.
Je váš tým nějak propojený s tím mužským?
Měli jsme společné soustředění s development týmem, kluky do třiadvaceti let. S elitním týmem sdílíme část zázemí, ale jinak se moc nevídáme. Takže Caleba Ewana ani Victora Campenaertse tak často nepotkávám. (smích)
