V minus dvanácti stupních navíc v nebezpečném zledovatělém sjezdu spadl, přesto vstal a s odřeninami si dojel pro životní čtvrté místo. „Škoda, tím pádem jsem si prohrál boj o medaili,“ litoval přesto cyklista z Loštic.
Vážně jste věřil, že můžete dosáhnout na bednu?
Chtěl jsem být do první pětky. To se mi sice povedlo, ale vzhledem k průběhu závodu mohu být nespokojený, protože kromě pádu jsem doplatil i na to, že mám tři roky stará kola, která ještě mají starý typ brzd, takzvaná véčka, zatímco špička už vozí kotouče. To mě limituje v zatáčkách a sjezdech, takže jsem odpadal z vedoucí skupiny ve sjezdech a musel jsem si ji dojíždět na rovinách a v kopcích. Stálo mě to hodně sil a kvůli tomu jsem nakonec ze špičky odpadl, pak navíc přišel ten pád.
I tak je to pro vás životní výsledek.
V cyklokrosu ano, zatím jsem byl na mistrovství republiky jen dvakrát šestý. Těšilo mě, že výkonnostně jsem se necítil hůř než první trojice.
Jelo se na sněhu, bylo to nebezpečné?
Pořadatelé udělali maximum v podmínkách, jaké byly. Škoda, že byla vyjetá jen prostřední stopa, takže při předjetí jste se zabořil do hlubokého sněhu, ale po bitvě je každý generál. Spadl jsem na stejném místě jako Šimůnek, který musel do nemocnice. Hlineckou trať znám, jezdil jsem tam jako dítě už před osmadvaceti lety a ten sjezd na asfalt je nebezpečný i na suchu. V minulosti na blátě tam bylo strašně moc pádů a v roce 2004 tam super závodník Václav Ježek spadl tak, že ho odvezli do nemocnice. Na takovém místě v nejlepším případě zrušíte materiál, v tom horším se zabijete. Sjezd nebyl dostatečně široký ani vymetený a na ledové plotny mohl být nasypaný písek.
Napadlo vás po pádu, že závod vzdáte?
Naštěstí umím padat, nikdy jsem si nic nezlomil ani neměl otřes mozku, většinou to končí jen odřeninami. Když spadnu, i kdyby to bylo z deseti metrů na podlahu, tak pojedu dál. Závody nebalím, pokud mě nezastaví technika. Nejsem schopný závod zabalit, to bych musel být mrtvej. Tentokrát jsem spadl dobře, byl jsem jen dodřený, tak jsem hned skočil na kolo a jel dál.
Jak se závodí v minus dvanácti stupních?
Je to nepříjemné, protože člověk v takových podmínkách jede maximálně dva závody za sezonu. Ale dnes už jsou takové materiály, že není problém se dobře obléknout. Zažil jsem už v roce 1999 na mistrovství světa do 23 let v Popradu, že jsme jeli při minus dvaceti. Teď jsem byl hodně oblečený, akorát po pádu jsem měl mokré rukavice, takže ve druhé polovině závodu mi křehly ruce a ztrácel jsem jistotu ve sjezdech a zatáčkách.
Čím si vysvětlit, že vám to pár týdnů před čtyřicátinami tak jezdí?
Je to obrovskou pílí, motivací a klidem. A v minulosti byla i větší konkurence, bylo víc vyrovnanějších cyklistů. V Hlinsku navíc nedojeli Šimůnek s Ťoupalíkem, kteří patří do špičky, a další možná neměli formu. Okruh kandidátů na první pětku se trochu zúžil a já se snažím pořád trénovat poctivě. Vždycky jsem dřel víc než ostatní, protože jsem kluk z vesnice, který nikdy neměl takové podmínky. Dříve mi chybělo i štěstí – a teď mi to vyšlo. Je pravda, že i psychiku mám s věkem lepší.
Jak vypadá vaše příprava?
Vždycky jsem dřel a stále dřu, na tom se nic nemění. Vyrážím na tréninky třeba v šest večer a vracím se v deset. Chci něco dokázat – a to mi u mladých chybí, tak to beru jako svou výhodu. Jsem stará škola, dřív byla horší kola nebo oblečení, takže jsem zvyklý na skromné podmínky, kdežto dnes, když se dítě narodí, má od rodičů naservírováno všechno.
Co vás tedy žene, i když byste už ve svém věku nemusel?
Právě to, že čím jsem starší, tím víc mě to baví. Můžu jezdit s mladými na férovku – a dokonce je i porážet, to mě strašně moc naplňuje. Chci jim ukázat, že věk není limit. Už ve třiadvaceti jsem slyšel, že jsem starej. Ale to je blud. Starej není nikdo nikdy, pokud má výsledky. A může mu být třeba osmdesát.
Na konci ledna se jede mistrovství světa v Lucembursku. Máte šanci se tam dostat?
Stojím o to a zatím to vypadá dobře. Rozhodnou nejspíš světové poháry v Itálii (Hekele o víkendu SP ve Fiuggi nedokončil – pozn. red.) a Holandsku. Mám letos za sebou dobré výsledky v České republice i zahraničí, kde jsem jezdil i s lidmi, kteří jsou ve světové desítce, a na férovku. Kdyby byla nominační kritéria jasně daná, tak bych objektivně měl jet. V Americe to funguje tak, že ti, kteří se umístí na národním šampionátu, se zároveň kvalifikují na mistrovství světa. U nás má jistotu jen mistr republiky a k němu jsou ostatní donominováni. To je špatně, protože kritéria nejsou přesně určená výsledky a vrhá to špatný stín.
Kdy bude v nominaci na šampionát jasno?
Počítám, že definitivně až v pondělí 23. ledna. Podle mě už se o prvních třech místech ví, mistr republiky Boroš je jasný, vzhledem k výsledkům jsou nezpochybnitelní i Paprstka s Nesvadbou. Zbývají tuším dvě místa – a tam vidím šanci i pro sebe.
Kterých letošních výsledků si nejvíc ceníte?
Hned po Štědrém dnu jsem byl ve Švýcarsku devátý, deset vteřin za prvním. A to tam jel i Francis Murey, jenž patří do světové desítky. Na Nový rok jsem byl třetí v belgickém Pétange, přitom do posledního kola jsem jezdil druhý před Belgičanem Soetem, který patří do světové patnáctky, ale pak mě zbrzdil pád. A pak ve středu 4. ledna jsem byl šestý v Holandsku. Krom toho jsem v Uničově ještě dvě kola před cílem byl čtvrtý, ale pak jsem musel kvůli namotané přehazovačce utíkat půl kola do depa.
