„Cyklistika je pro mě srdeční záležitost, baví mě a cyklista byl i můj táta. Přesto nevím, jestli budu pokračovat. Limitem není věk, ale finance a časová náročnost,“ přiznává Hekele, který rád připomíná, že je ryzí amatér.
Přes den pracuje v obchodě a na trénink vyráží až po zavírací době. O víkendech sedne do auta a jede na závody do Rakouska, Švýcarska nebo Francie. To už v sobě musí mít člověk velkou vášeň, aby takový zápřah snášel dvacet let.
„Když jsem jel z mistrovství světa zpátky autem, počítal jsem, kolik mě to stojí času. Nevěnuju se rodině ani kamarádům, pracuju do pěti a s tréninkem končím v devět deset večer. Vím, že nejsem schopný se posunovat dál, ale na stejné úrovni bych mohl jezdit dlouho. Umím dřít i závodit, ale limitem je pro mě čas a finance,“ nezastírá Hekele.
Už v minulosti několikrát o konci kariéry uvažoval, měl i delší přestávky, pak ale láska ke kolu vždy zvítězila. Teď se budoucností v sedle zabývá znovu. „Řeším, jestli to má smysl. Na této úrovni se to v mých podmínkách nedá dělat. Nejde s trabantem jezdit formuli 1.“
Náladu a rozhodování jistě ovlivňují i výsledky z vrcholných akcí. Loni v 39 letech při svém debutu v kategorii Elite na mistrovství světa všechny překvapil dvaadvacátým místem. Po takovém výsledku se snadno vrhá do dalšího tréninku. Jenže letos podobná injekce ryzí energie nepřišla, na evropském šampionátu v Táboře dojel na 36. místě, blankytný dres s trikolorou oblékl i na mistrovství světa v nizozemském Valkenburgu, kde však obsadil až 49. pozici.
„Sezonu samozřejmě posuzuju podle největších závodů a letos se mi nepodařily. Nedělám z toho vědu, jsem pracující člověk a nemám srovnatelné podmínky s profesionálními závodníky objíždějícími Světový pohár. Už jen dostat se tam je známka stabilní výkonnosti, ale nepovedly se mi podle představ,“ má jasno cyklokrosař.
Zatímco loni Hekelemu na světovém šampionátu vyšlo snad úplně vše, tentokrát mu osud ukázal svou druhou tvář. „Byl jsem deset dní před závodem nemocný a možná mi to trochu srazilo výkonnost, protože jsem nebyl schopný vydat se na maximum, jak jsem zvyklý. Ale jinak sezonu hodnotím pozitivně, v celém jejím průběhu jsem dokazoval stabilní výkonnost doma i v zahraničí,“ přikyvuje.
Už několik let jezdí závodit i do Asie. Letošní program odstartoval v Číně. Později na východ zamířil znovu, přesněji do Japonska, kde v Minamimaki obsadil první a druhé místo.
„Hodně závodím v zahraničí, protože se tam na vás dívají jinak. V Česku není úcta ke sportovcům, lidé si myslí, že to je jen zábava, přitom každý, kdo chce něco dokázat, zná hlavně dřinu, bez ohledu na to, jestli vyhrává, nebo je padesátý. U nás má každý názor, ačkoliv tomu nemusí rozumět. Cyklistika ale není jen projet se na kole, stejně jako fotbal není jen kopání do balonu. Nestačí si jen obléct dres a vyrazit. Záleží na podmínkách, materiálním zabezpečení, časové náročnosti, zdraví sportovce. Když člověk v práci omarodí na týden, nic se neděje, zatímco ve sportu vás to poznamená na měsíc i déle,“ říká Hekele na rovinu, proč mu stojí za to trmácet se na závody i do Pekingu.
„V zahraničí je úcta ke sportovcům úplně jiná. Do Číny i Japonska mě pozvali a maximálně se postarali. Já naopak nikdy nejedu na výlet, nechodím po městě koukat na památky, ale jsem tam kvůli výkonu a závodům,“ zdůrazňuje.
Vzrušení ze soupeření, zážitky, cestování, toho všeho se teď možná Hekele dobrovolně vzdá. Výměnou dostane každý den tři až čtyři hodiny času, který jinak zabíral trénink. Těžká volba. „Je to padesát na padesát. Ale jít na start, když vím, že někoho nemůžu porazit, je pro mě bez motivace,“ naznačuje.
