Sedmadvacetiletý otec roční dcery pochází z Tatarstánu, nosí přívěsek ve tvaru půlměsíce, jelikož je muslimského vyznání, a platí za náruživého čtenáře i milovníka tatarské hudby. Ta mu připomíná rodné město Naběrežnyje Čelny, které se do roku 1988 jmenovalo Brežněv a kde už příliš často nebývá, s rodinou se totiž usadil na Kypru.
Po úvodní týmové časovce v Nimes patřilo Ilnuru Zakarinovi na letošní Vueltě 57. místo. Nyní, po dosud nejobtížnější etapě v andaluském masivu Sierra Nevada, je už třetí.
„Chci se na stupních vítězů udržet,“ ujišťuje jezdec ruské stáje Kaťuša. „Ve třetím týdnu bývám na Grand Tour nejsilnější.“
Tedy pokud právě nepadá...
Už loni se stal na Giru poprvé lídrem Kaťuše a držel v závěru závodu páté místo. Při sjezdu ze zasněženého průsmyku Agnello však nezvládl své kolo, letěl do strže, dopadl na kamení a zůstal tam nehybně ležet. Chvíle hrůzy. Když se konečně pohnul, mnohým se ulevilo. Přesto, že se zlomenou klíční kostí i ramenem musel Giro vzdát.
„Od té doby není Ilnur ve sjezdech příliš sebevědomý. Ale pracujeme na tom, krůček po krůčku,“ říká jeho sportovní ředitel Dmitrij Konyšev.
Vůbec to byl loni rok, kdy Zakarin střídal chvíle šťastné a zlé. V červnu se stal otcem dcery, na Tour ovládl horskou etapu na Emosson, chystal se na olympiádu do Ria.
Po skončení loňské Tour se poprvé setkal s ani ne měsíční dcerou:
Best moment in my life https://t.co/dOy9A1epDQ
Jenže v noci před odletem na hry telefonovali funkcionáři Ruského olympijského výboru jeho kouči Gumaru Zakarievičovi: „Nesmí letět.“
Mezinárodní olympijský výbor tehdy zamítl start všech ruských sportovců, kteří byli v minulosti pozitivně testováni. Což Zakarin byl. Ještě coby junior v roce 2009 na steroid metandienon.
Marně se bránil, že během roku 2016 podstoupil dvanáct mimosoutěžních antidopingových testů u akreditovaných laboratoří WADA a ze všech vyšel čistý. Rio mu zůstalo uzavřené.
Tím větší motivaci měl do následující sezony.
Alone at the beach: @IlnurZakarin's last quiet moments before #GIRO100 https://t.co/Y9ZicIxHhM Photos https://t.co/iuPCKOx20D #zakaforpink https://t.co/MA5EpVqbOd
Letos už na Giru pátou příčku uhájil. A ještě čímsi tam upoutal. V královské etapě na Stelviu zaútočil právě ve chvíli, kdy si lídr závodu Tom Dumoulin musel odskočit k toaletní potřebě. Vzápětí Dmitrij Konyšev jeho útok vysílačkou zarazil. Panoval dočasný, byť jen kratičký klid zbraní.
Druhého dne v Tiranu, při podpisovém aktu na startu další etapy, Zakarin dvacet minut trpělivě čekal na Dumoulina, podal mu ruku a omluvil se: „Promiň, opravdu jsem nevěděl, jaké máš v tu chvíli problémy. Jinak bych určitě neútočil.“
Za normálních okolností totiž atakuje často, rád a intuitivně. „Není typem jezdce, kterého můžete naprogramovat a říct mu: Zaútočíš přesně tady,“ líčí Konyšev. „Řídí se svojí hlavou a pocity. Občas ho musím naopak brzdit: Čekej, čekej, čekej.“
Přesně to dělal šéf Kaťuše také v neděli v Sieře Nevadě. „Ještě neútoč, v tom protivětru to nemá proti silnému Sky cenu,“ nabádal Zakarina. Teprve tři kilometry před cílem mu dal svolení.
A jeho svěřenec letěl. Pro druhé místo v etapě - a třetí celkově.
Zatímco většina týmového personálu potom cestovala pozemní cestou z Andalusie do Logroňa, dlouhých 750 kilometrů kolem větrných mlýnů kraje La Mancha, přes obchvat Madridu až k bizarním skalám a vinicím provincie La Rioja, cyklisté přeletěli už v nedělním večeru a v pondělí si projeli trať úterní 40kilometrové časovky.
Zakarin sice umí i při časovce padat, ale je v ní zároveň mistrem Ruska a pro dnešní víceméně rovinatý profil platí za lepšího cyklistu v této disciplíně než Lopéz, Chaves nebo Aru, jeho velcí soupeři.
„Ilnur jednou celou Grand Tour vyhraje,“ přesvědčivě tvrdí Konyšev.
Vuelta je k tomu odrazovým můstkem.
