„Všechny ty tři dobíjené rány měla na 11 hodin. První těsnou, další dvě daleko,“ posteskne si kouč Jiří Holubec.
Jeho svěřenkyně míří na trestné kolo. Závod, solidně rozjetý Jessicou Jislovou, se kazí. Češky sestupují na 15. místo s více než minutovým zásekem a Lucie Charvátová, šestá žena sprintu, zpytuje svědomí: Proč jsem zase ve štafetě zazmatkovala?
Pojedenácté z dvanácti pohárových štafet, které absolvovala, si naordinovala pobyt na kolečku, kam žádná biatlonistka nechce. V individuálních závodech střílí lépe, štafeta je naopak dál zakletá.
Pomohl by psycholog?
Což o to, už na sobě psychologické metody i vyzkoušela, jenže nefungovaly.
„Já jsem člověk trochu zabedněný, tvrdohlavý a stojící si za svým názorem,“ vysvětluje budoucí paní inženýrka. „A protože jsem víc technicko-matematicky zaměřená, platí pro mě, že co si nespočítám a nesestavím do krychličky, tak nefunguje. Psychologie je pro mě něco jako magie, nezhmotněná, a proto na mě nezabírá. Potřebuju mít buď přesně naplánováno, co mám dělat, nebo si sama stavět a počítat.“
Dobře, jasný plán na zbytek druhého úseku tedy zní limitovat ztráty.
JEĎTE, HOLKY. Čeští fanoušci v Hochfilzenu
„Bohužel, v tomhle docela slušném počasí ostatní týmy na trestné kolo moc chodit nebudou,“ usoudí kouč Holubec.
V tom se šeredně plete. Vedoucí Denise Herrmannová zažívá na stojce kolaps. Pět ran, pětkrát mimo! Tři dobíjení a jen dva zásahy. Musí na tři trestná kola.
Busy penalty loop! 3 runs for Herrmann and one each for France and Norway #hoc19 https://t.co/vy10ri4J49
„Připadala jsem si, jako bych teprve včera začala s biatlonem,“ vyčiní si mistryně světa ve stíhačce. „Zbraň jsem ani na chvíli neudržela v klidu, pořád mi lítala sem tam. To by i moje babička zvládla lépe.“
Němky mají po kolapsu ve sprintu nakročeno k dalšímu průšvihu.
„To byly ale šílené bělice,“ mrkne Holubec na stav Herrmannové, po němž jsou zřetelně rozsypané její rány, jež orazítkovaly bílý plech předaleko od černých terčů.
Rovněž Norka Ingrid Tandervoldová, třetí ze sprintu, krouží.
Charvátová naopak s jediným dobitím vybílí při stojce svůj stav, vytáhne Češky na dosah první desítky, vyrazí na trať za Tandrevoldovou a ještě ji předjede. Kráčí od cíle, myslí na svoji ležku.
Co k ní říci?
ACH TA LEŽKA. Lucie Charvátová po svém úseku.
„Je to blbý, hodně blbý,“ pokrčí rameny Charvátová. „Střelba 1+1 by nebyla tak špatná, ale ta třikrát nedobitá ležka, to je hrozný. Nevím, co jsem dělala, co jsem nedělala a hlavně co jsem měla dělat. Asi mi jdou ty rány víc nahoru. Nedokázala jsem odhadnout kam. Blbý.“
Nic si nenalhává. Ve štafetě ji sráží pocit větší zodpovědnost, je to tak a ona to přiznává. „Z dlouhodobého hlediska jsou pro mě štafety velké psychické vypětí. Vůbec nevím, co s tím. Už před čtyřmi lety, kdy se mi poprvé nepovedly, to ve mně zůstalo. Obrovsky mě to mrzí.“
Pouze loni v Hochfilzenu ji dokázala objet bez trestného kola. Tehdy věřila, že trápení prošťouchla. Ale kdyby to šlo tak snadno. „Do takového bloku spadnete velmi rychle a hrabete se z něj hrozně obtížně. Jsem taky jen člověk, co má nějaké city a vnímání, a ty ovládnou tu hlavu. Nenašla jsem způsob, jak se tomu vyvarovat.“
Útěchu hledá aspoň v opět povedeném běhu. „Na trati jsem bojovala, co to šlo. Tak snad ani s tím trestným kolem není ta ztráta až tak velká. Holky jsou v kontaktu. Myslím, že se posuneme nahoru.“
V čemž se nemýlí.
Tiril, kde jsi?
Markéta Davidová vybíhá na trať na 11. místě těsně před Tiril Eckhoffovou a je to ďábelsky rychlé duo. „Zařadila se za Tiril, to je rozumný,“ glosuje Holubec.
V zákrytu za norskou „motorovou myší“ běží Davidová svůj úsek tak trochu v někdejším stylu Gabriely Koukalové. Po pouhých 1200 metrech se ve vysílačce ozývá: „Už s Tiril předjely Slovinsko, Kanadu i Ameriku.“
Jen ta střelba. Vleže jednou mine. „Asi jsem si měla cvaknout, blbě jsem to vyhodnotila,“ zkritizuje se po závodě.
Při stojce si po první dobíjené ráně myslí, že poslední černý terč trefila, a hází malorážku na záda, když si všimne, že terč nespadl.
Až napodruhé je úspěšná.
„Zbytečná chyba. Jsem na sebe za tu střelnici naštvaná, dnes to chtělo dávat nuly,“ vyčiní si. Norská štafeta je dávno v trapu, expres Eckhoffová ji vytáhl během šesti kilometrů z 12. na 2. místo, hned za vedoucí Rusky!
„A to Tiril vyjížděla se mnou,“ prohodí Davidová, v porovnání časů strávených na trati druhá žena úseku. „Běželo se mi dobře. Tím víc mě mrzí, že jsem ty chyby dělala.“
ÚSMĚV DO OBJEKTIVU. Markéta Davidová po třetím úseku.
Evu Kristejn Puskarčíkovou vyšle do závěrečného úseku na osmém místě, ta ještě do ležky poposkočí na 6. místo a v duchu si libuje: Fantastické lyže!
Vleže mine jednou, dobíjí, po první dobíjené ráně se už zvedá, že terč spadl, ale ouha, on to byl kalibr, těsně nespadl, tak znovu zalehnout, mířit, protrpět druhou chybu a až poslední ranou se zachránit.
„To bylo fakt zbytečný zdržení,“ uleví si.
Jako zajíc z brázdy
Až při stojce je konečně všechno, jak má být, rychlá čistá krásná položka, radost pohledět. Co by za ni dala Italka Federika Sanfilippová, vydávající se na dvě trestná kola.
POSLEDNÍ POLOŽKA. Eva Kristejn Puskarčíková (číslo 8) na střelnici.
Puskarčíková vypálí ze střelnice na 7. místě, když vtom skočí před její lyže Julia Simonová. „Jako zajíc z brázdy,“ okomentuje Češka předjížděcí manévr mladé Francouzky.
Po chvíli si Puskarčíková pomyslí: Vždyť ona mě brzdí! Prosmýkne se před Simonovou a drží ji za sebou.
Je to vskutku bláznivá štafeta. „Dobrý, že jo?“ culí se Matt Emmons, trenér týmu USA, když po poslední položce jeho ženy drží senzačně třetí místo. Jenže pak se začíná mračit. Na posledním úseku Emily Dreissigackerová „umírá“ a propadá se na osmou příčku.
„Rasija, Rasija,“ zní tou dobou z tribun na oslavu vedoucí Jekatěriny Jurlovové-Perchtové, jenže té ani 15 sekundový náskok nestačí, jelikož ruskou hráz nemilosrdně prolomí tajfun jménem Marte Röiselandová.
„Byla jsem úplně v šoku, jak se kolem mě Marte prohnala. Nemohla jsem s tím vůbec nic dělat,“ pronese Jurlovová.
Röiselandová v cíli po tom kvapíku popadá dech a Norky jásají.
Puskarčíková si drží za zády Simonovou a utíká pro 6. místo. Všechny tři další Češky se seběhnou k cíli a křičí na ni. „Od začátku rovinky jsem holky viděla. Fandily jak o život,“ ocení.
Nakonec je dělí pouhých 12 sekund od třetí příčky!
„To jedno dobíjení mě stálo docela dost,“ připomene Puskarčíková.
„Dneska byla i ta bedna hratelná,“ povídá Holubec. Což je nejcennější zjištění z české biatlonové soboty. Češky byly v součtu časů dokonce nejrychlejším týmem dne. Až k běhu přidají střelbu... nechme se překvapit.
„Jo, štafety jsou letos tak vyrovnané, že je v nich možné cokoliv. Kdo třeba čekal, že Švýcarky budou dvakrát po sobě na bedně,“ říká Puskarčíková.
A kdo by čekal, že Češky za sebou nechají kvarteto mocných Francie, Itálie, Německo, Švédsko, medailistky z vrcholných akcí?
Před týdnem ve štafetě 8., dnes v Hochfilzenu 6., i před Francií, Itálií, Německem, Švédskem. Češky měly nejrychlejší běh ze všech, škoda střelecké bilance 1+12. Jen 12 sekund je dělilo od bronzu. "Šance určitě byla. Doufejme, že se nám to jednou sejde," říkala Markéta Davidová. https://t.co/cXH88olnhV
„Další blamáž,“ hlásí titulek německého serveru sport1.de po dvanáctém místě Herrmannové a spol. Jde opět o negativní zápis do historie. Ještě nikdy nedokončily německé biatlonistky štafetu takhle nízko. Naopak páté Kanaďanky křepčí, vybojovaly druhé nejlepší umístění všech dob.
Puskarčíková, poslední Mohykán
Před čtyřmi lety české kvarteto nečekaným třetím místem v hochfilzenské štafetě odstartovalo své úžasné tažení za malým glóbem. Z tehdejší sestavy už tu tři ženy nejsou. Gabriela Koukalová raději tančí, Jitka Landová učí na základní škole a Veronika Vítková si doma láme hlavu, proč ji tělo trápí.
Zůstala jen Eva Kristejn Puskarčíková, mezitím vdaná a v 28 letech nejstarší ze současného týmu.
„Vidíte, jen čtyři roky a co všechno se během nich změnilo,“ zamyslí se. „Ale třeba se nám i s letošníma holkama podaří vyhoupnout ještě výš než teď.“
Motto ženských štafet v nové sezoně přece zní: Nic není nemožné.
