Poprvé v kariéře Biatlonistkou roku. Jaké to je?
Určitě je to fajn. Je to odměna za celou sezonu a je vidět, že si toho někdo váží a všímá. Zároveň je to i taková tečka za sezonou.
Hodně povedenou sezonou. Který moment vám nejvíc utkvěl v hlavě?
Těch je víc, všechny medaile, které jsem získala a taky ten skvělý pocit po ženské štafetě v Oberhofu. To bylo skvělé pozorovat Evičku (Puskarčíkovou) a do poslední chvíle nevědět, jestli budeme třetí, nebo ne. To byl pro mě hodně silný moment.
Třetí místo v závodu štafet v Oberhofu oslavují zleva Veronika Vítková, Eva Puskarčíková, Markéta Davidová a Lucie Charvátová.
Bylo to zároveň vaše první celá sezona mezi dospělými. Hodně vás posunula?
S každým závodem má člověk více zkušeností, takže by se to mělo nějak projevovat. Určitě si jsem jistější, ale i kdyby se mi nedařilo, tak by mě to posunulo stejně, zkušenosti jsou důležité.
Hodně se vám změnil život po téhle životní sezoně?
Myslím, že jsem furt stejná, nebo se o to aspoň snažím. Doufám, že mě to moc nezměnilo a ani nezmění.
Lidé vás na ulici asi i víc poznávají, je to tak?
Teď už asi jo. Poznávají mě i v civilním oblečení, tak si říkám, že už to asi začíná být vážné (usměje se).
Pořád to berete jako příjemnou věc?
Snažím se všem vyhovět, vyfotit. Když za vámi někdo přijde, že vám hrozně fandí, tak se na něj přeci nemůžete zlobit. To jsou skvělé pocity. Spíš je to ho někdy prostě moc. Všichni občas máme horší den, takže to občas člověk snáší trochu hůř než jindy.
Je těžké si s rostoucími sponzorskými a mediálními povinnostmi uloupit kousek času na normální život?
Snažím se o to, ale přijde mi, že to jde v poslední době čím dál hůř. Kolem biatlonu toho začíná být víc a víc a jde mi hůř od něj utíkat. Ale snažím se a myslím, že třeba škola je jedna z věcí mimo tu sportovní bublinu a já jsem ráda, že je mi umožněno takhle studovat i to, co chci a co mě baví. Jsem ráda, že můžu i takhle občas vypadnout do Prahy, obléct se jako člověk a podobně.
Stihla jste si vůbec po sezoně trochu odpočinout?
Přišlo mi, že moc ne. Potřebovala bych teď spát tak tři dny v kuse a dát si trochu oddych.
V pondělí jste úspěšně zvládla státnice na České zemědělské univerzitě v oboru Zoorehabilitace. Byl to velký stres?
Stres to byl, ale to každý zná. Bylo to dlouhé, protože jsme tam byli od rána do večera, ale zvládli jsme to všichni z ročníku, takže super.
Bylo to pro vás víc stresující než přijet na střelnici?
To rozhodně. Tohle je takový jiný stres, ale myslím si, že větší. Zakoktávala jsem se při obhajobě bakalářky, a to se mi normálně nestává.
Oslavy nějaké byly?
Ty jsem ještě nestihla. Nemáme volno, takže asi žádné ani nebudou, až příští rok na jaře.
Říkáte, že nemáte volno, odkdy trénujete?
Od prvního května jedeme plnou přípravu, takže žádné úlevy, už je začátek sezony.
A co pokračování na vysoké škole?
Mám přihlášky na pokračování na České zemědělské univerzitě a pojedu i zkusit přijímačky na veterinu do Brna, tak uvidíme.
Berete to tak, že škola je základ pro život a že ten nestojí jen na biatlonu?
V to doufám. Já si to takhle stavím a byla bych moc ráda, kdyby to tak bylo. Že až skončím, tak půjdu normálně do práce a nebudu spoléhat na to, že budu jen u biatlonu.
Budoucnost u biatlonu po závodní kariéře nevidíte?
Ne ne, nechci. A doufám, že budu mít jiné možnosti. Byla bych nerada, aby mi zbyla jediná – zůstat jen u biatlonu. Třeba se k němu později vrátím, budu trénovat děti, mám mladší ségry, tak mě to třeba chytne s nimi, ale teď na to nemyslím.
Sama jste několikrát řekla, že byste ráda s biatlonem skončila po olympiádě v Pekingu za tři roky. Není to brzo?
Ono to nejsou jen tyhle tři roky v ženách, je to i spousta let předtím a kupí se to. Hlavně psychicky je to náročné a čím dál víc se objevuje i nějaký chtíč normálního života, protože tohle normální život není. Tohle je bublina. Třeba mě to pak bude mrzet a budu se chtít vrátit, ale to teď nevím. Momentálně mě to táhne k tomu zkusit za tři roky něco jiného. Být tady ještě dalších sedm let? To je děsivé.
Dovedete pochopit Jaromíra Jágra, který v 47 letech stále hraje hokej?
U chlapů je to ale jiné. Oni nikam nespěchají, jim je to jedno. Občas přijedou domů se ukázat manželce a dětem a je to v pohodě, u holek je to jinak.
Momentálně se nacházíte ve fázi příprav a tvrdých tréninků. Je to nejhorší část sezony?
Je to nepříjemné, protože máme dlouhé tréninky – třičtvrtě dne a po jaře, kdy člověk nic nedělá, to bolí. Závody mi ale nechybí, mě trénovat baví i bez závodů. To jaro je těžké v tom do toho zase spadnout.
V úterý ukončila kariéru Gabriela Koukalová. Překvapilo vás to?
Trochu jsem si myslela, že bude pokračovat, ale je to její rozhodnutí a měli by ho všichni respektovat. Moc bych ji přála, aby byla šťastná.
Nemrzí vás, že si s ní třeba nezajedete štafetu?
Nikdo neví, jak by na tom byla. Biatlon už nějakou dobu nedělá a ty časy, kdy byla úplně suverénní, jsou pryč. Špatně se to hodnotí. Já s ní samozřejmě nemám problém, klidně bych si s ní ráda popovídala a trénovala.
