Na tohle už není ani čas, ani síly. Teď už jde pouze o jednu věc: o výhru.
Nejlepší sprinter dějin a jeden z nejznámějších sportovců planety vyhrál v pátek závod Diamantové ligy v Monaku časem 9,95; v jeho osobních tabulkách nic světoborného, ale letos tím Bolt prvně prolomil magickou hranici desíti sekund.
„To je vždycky fajn. Jdu správným směrem. Ale práce je přede mnou pořád strašně moc,“ řekl jako těsný vítěz.
Možná jím ani být nemusel. Byť se sport kondicionálům vysmívá, tohle „kdyby“ je dobré zaregistrovat. Trenér kanadského sprinterského objevu Andreho De Grasse totiž veřejně uvedl, že se Boltův tým údajně postaral o to, aby jeho svěřenec v Monaku nesměl na start.
„Ale aby bylo jasné, nemám to Usainovi za zlé. Kdo jiný než nejlepší sprinter dějin má právo si vybírat. A chápu, že by na sebe potenciální prohrou vytvořil ještě mnohem větší tlak,“ řekl Stuart McMillan.
Boltův tým to odmítá, ale ať už jde o nepodložený šproch, nebo realitu, jedna věc je jistá. Napětí stoupá.
Jamajský zázrak už má před sebou v kariéře pravděpodobně jen dva velké závody. Na mistrovství světa, které v Londýně začíná již za necelé dva týdny, poběží stovku a štafetu na 4x100 metrů.
Strašně touží dát sbohem tak, jako to činil po celou kariéru, čili triumfálně.
Jenže rozlučkový rok je pro něj tak těžký!
Bolta stále trápí záda, jeho chronická potíž posledních let.
Na své milované Zlaté tretře v Ostravě sice i podeváté vyhrál, ale na stovce se po čase 10,06 nijak zvlášť radovat nemohl.
I v Monaku to bylo těsné - a to chyběl zmíněný De Grasse, ať už kvůli čemukoli.
Bolt už dávno není rozverný klučina, který jedl u McDonald’s a nejvíc ho bavily skopičiny. Zestárl. Svaly a šlachy protestují čím dál častěji. Dřina bolí víc než zamlada.
Byť mu 21. srpna bude teprve 31 let, jeho téměř dvoumetrová tělesná schránka vážně vybízí ke sportovní penzi: takřka s jistotou totiž lze napsat, že už nikdy nebude tak rychlý jako v minulosti. Jako při světovém rekordu na stovce v hodnotě 9,58 sekundy, kdy působil jako mimozemšťan. Takhle rychlý dost možná nebude v příštích desetiletích nikdo, pokud vůbec kdy.
Právě proto mu tak záleží na adieu.
Bolt hodlá svůj odkaz dolakovat výhradně zlatou barvou; nechce na něm žádné škrábance. Pro nějaké druhé místo přece nedřel - to už mohl kariéru slavnostně uzavřít loni po Riu a na londýnský šampionát se nyní chystat jen jako vzácný host.
A právě v tom spočívá krása a magie sportu: věci jsou často nepředvídatelné.
Bolt už několikrát musel běžet nejen proti soupeřům, ale také proti takřka heretickým poznámkám, že „na to nemá“. Na velkých akcích však ve své éře nikdy neprohrál a nehodlá to změnit. Tlak, který jej bude tížit, až v Londýně zaklekne do bloků a před finále se jako vždy pokřižuje a zvedne prst k nebi, si umějí představit jen sportovní vyvolení jeho kalibru. Mnoho jich není.
Proto by vlastně i dávalo smysl, pokud by se postaral o teoreticky schůdnější soupeře v generálce. Což nemá být podezřívavost vůči legendě a jejímu týmu, spíše upozorněním na nutný pragmatismus.
Má-li Usain Bolt na závěr kariéry prohrát, nechť se tak stane až v těch nejlepších kulisách. Chyťte ho, jestli to dokážete!
