Byla to neuvěřitelná atletická frajeřina. Usain Bolt se dvacet metrů před cílem rozhlédl doprava, doleva, a když nespatřil nikoho ze soupeřů, přestal finišovat, natáhl ruce podél těla, vyklusával, bouchl se do prsou – a vítězně proťal cíl.
Na tabuli zazářilo: 9,69!
Nový světový rekord na stovce. To vše s rozvázanou tkaničkou na tretře. Na trati, kterou ještě před rokem vůbec neběhal.
Psal se rok 2008.
Seděl jsem na novinářské tribuně pekingského Ptačího hnízda a stejně jako desetitisíce diváků dlouho vstřebával, co jsem právě viděl, tu bláznivou kombinaci ohromující rychlosti i velké klukovské show.
Na tiskovku si přinesl spoustu sladkostí, cpal se jimi ostošest a líčil, jak spal do jedenácti, dvakrát jedl kuřecí nugety v McDonald’s a odpoledne zase spal. Načež odjel na stadion – a vyhrál olympiádu.
Působil jako zjevení.
Nedotknutelné zjevení.
Když jej prezident MOV Jacques Rogge zkritizoval, že svým gestem na trati zesměšnil soupeře, i pán pěti kruhů narazil. „Usain se nepředváděl,“ hájil hned 21letého Jamajčana jeho kouč Glen Mills. „Je to jen dospívající kluk, veselý, hravý a šťastný, když se mu věci daří. A ukázal to i při běhu.“
Atletický manažer Alfonz Juck mě tehdy přesvědčoval: „Boltova cena teď vzroste o sto procent. Každého pořadatele mítinku bude stát sto tisíc dolarů, tak jako Carl Lewis v dobách své největší slávy.“
Alfonz Juck se mýlil.
V nejbližších letech měl Bolt za své starty inkasovat na mítincích až 350 tisíc dolarů.
A co já s tou Berlínskou zdí?
V Pekingu 2008 začala jeho éra. Éra, která změnila svět sportu.
Mnoho králů měla i poté atletika. Ale jen jednoho císaře, kolem nějž se naprosto vše točilo. Císaře korunovaného devatenácti zlatými medailemi.
Byl jsem reportérem u všech sedmi Boltových finálových stovek na olympiádách a světových šampionátech. Mohl jsem tak prožívat jeho slávu, ale i sledovat jeho proměnu.
Na mistrovství světa v Berlíně 2009 se ho zeptali: „Jak vůbec můžete překonat to, co jste předvedl v Pekingu?“
Pokrčil rameny a řekl: „Nevím.“
Když to ve finále stovky provedl, zase jsem nevěřícně vytřeštil oči. Tentokrát nešlo o Boltova gesta před cílem.
Šlo o pohled na časomíru.
9,58? Co to má být?
Vylepšil vlastní světový rekord o 11 setin! Ovládl rozdílem třídy závod, popisovaný jako bitva gigantů a souboj desetiletí. Bolt vs. Gay vs. Powell. „Tím během přivedl i atlety do stavu erotického vzrušení,“ psal list Der Tagesspiegel.
Zároveň nadále zůstával tak hravý. Před startem si dopřál partičku domina. Ve svolavatelně chytal s Asafou Powellem pavouka, pak o něm začal zpívat. A na stupních vítězů dělal parťákovi parohy.
Od berlínského starosty Wowereita obdržel za odměnu kus Berlínské zdi. „Nevím, co s ním udělám. Doufal jsem, že to bude malej kousek a ne tohle,“ uchichtl se u kvádru širokého 3,6 metru, vysokého 1,2 metru a vážícího skoro tři tuny.
Musíte odejít, pane Bolte
Bylo mu 22 let. V Berlíně se ocitl na vrcholu, což však nemohl tušit. „Tohle není konec. I čas 9,50 je možný,“ prohlásil, zatímco další sprinteři se shodovali: Nelze ho porazit.
O dva roky později, na šampionátu v Tegu 2011 se porazil sám.
Měl trable se zraněním zad, v tabulkách sezony byl až pátý. Přesto dál bavil diváky. Před stovkou v Koreji prsty ukazoval na soupeře, smál se a kroutil hlavou: Ne oni, já budu zase nejrychlejší.
Načež nám potřetí v řadě ve finále královské disciplíny nachystal šok.
On-lineSledujte dění v Londýně v kontinuální on-line reportáži. |
Jenže pro změnu hned na startu.
Ta scéna byla až tragikomická. Maličký korejský rozhodčí v bílé košili drsně vykazoval 195centimetrového habána Bolta, celebritu a multimilionáře, z dráhy do útrob stadionu.
„Musíte odejít, pane Bolte!“
Ulil start! Ale jak. Žádná drobná chyba, zaváhání, nýbrž start z kategorie katastrofálních, o 0,107 vteřiny před výstřelem. Zařval zděšením. Triko si přetáhl přes hlavu, mlátil jím do hrazení. DQ, rozsvítilo se u jeho jména. Diskvalifikován.
CO SE TO STALO? Já že jsem vyloučen?
„Chtělo se mi brečet, když ho vyváděli,“ líčil jeho sparingpartner Yohan Blake, který si vzápětí běžel pro uvolněné zlato.
Bolt utekl. Není k mání. Nebude mluvit. Sesypal se. Budou ho schovávat až v Soulu. To vše jsem toho večera na stadionu v Tegu slyšel. Následujícího dne jsem kráčel po vesnici sportovců a koho nevidím: Bolt, vysmátý, s jamajskými kumpány. Pravý opak muže bojujícího s depresí.
Dvoustovkou se vrátil na nejvyšší stupeň. Na hrách v Londýně 2012 chtěl zpět i trůn na stovce. Blake ho v sezoně porážel. Při představování finalistů jakoby soutěžili o největšího komedianta. Blake se vlnil jako kobra, která chce soka uštknout. Bolt imitoval dýdžeje, potom zastrkával kolty.
Na 60 metrech šel do vedení. Nevypouštěl závěr jako kdysi v Pekingu. Jen očima koulel ze strany na strany, kontroloval soky. Nikdo z nich neměl nárok. Vyhrál za 9,63 a řekl: „Jo, teď už jsem legenda.“
OPĚT NEPORAZITELNÝ. Bolt vítězí na hrách v Londýně na stovce (vlevo) i dvoustovce.
Při tiskovce nezklamal, a jak se stalo zvykem, bavil všechny. Bubnoval zde rukama do rytmu, přikyvoval jako chápající učitel, když stříbrný Blake hovořil až příliš vážně, pak se zakřenil: „Vím, co chcete ode mě slyšet. No ano, snídal jsem nugety a wrap z mekáče. Neodsuzujte mě. K obědu jsem měl rýži a kuře a hovězí. To stačilo. Abych se nepřecpal. Měl jsem večer nějakou práci.“
Před šampionátem v Moskvě 2013 „giganti“ z řad soupeřů došli.
Blake se zranil, Powell i Gay neprošli dopingovými testy. „Stovce chybí náboj z Berlína,“ říkal mi český kouč Luděk Svoboda. Ale nábojem byl vždy samotný Bolt. Vystačil si. Nad stadionem v Lužnikách létaly blesky, když přišel muž, řečený Blesk, rozběhl se a v dešti vyhrál za 9,77.
„Věděl jsem, že na světový rekord to dneska nebude,“ prohodil.
Na cestě k nesmrtelnosti
V Pekingu 2015 to málem nebylo ani na vítězství. Po nepřesvědčivé sezoně v úvodních kolech šampionátu tápal.
Hvězdný Maurice Greene tvrdil: „Justin Gatlin by ho měl v současné formě porazit.“
Z duelu Bolta a tuplovaného dopingového hříšníka Gatlina mezitím média stvořila střet Dobra a Zla. „Je to bitva o morálku,“ psali reportéři New York Times.
Gatlin ve finále vedl. Gatlin ho porážel. Gatlin už skoro vyhrál. Ale Bolt vytasil svůj drtící „záběr“. A Američan, až příliš bytostně vnímající, jak se k němu Jamajčan blíží, před cílem škobrtl a odpravil sám sebe.
Setina sekundy rozhodla.
Sám Bolt si v cíli poprvé nebyl jistý, kdo zvítězil. Konečně to na tabuli uviděl. Zase on, v čase 9,79.
„Můj nejtvrdší závod,“ pronesl.
VIDEO-SELFIE. Při vyhlášení stovky v Pekingu 2015.
Vnímal, že je za zenitem. Každý rok kurýroval zranění, zad i stehenního svalu. Do Ria 2016 nicméně dorazil, aby dokončil svoji olympijskou misi dalším zlatým hattrickem. Legendou dávno byl. Tam vyřkl: „Chtěl bych se stát nesmrtelným.“
Pouze na jeho finálovou stovku Brazilci vyprodali stadion. Protivníci se ho slovně snažili vyvést z rovnováhy, připomínali Boltovu narůstající zranitelnost. Usmál se: „Asi se za ta léta nenaučili, že čím víc mluví, tím víc je chci všechny porazit.“
Udělal to znovu. Opět převýšil vyzývatele. Fyzicky a ještě víc mentálně. Největší showman, nejvíc uvolněný i sebevědomý. Muž, jenž zvítězí vždy, pokud o něco jde. Na 20 metrech byl poslední, 20 metrů před cílem první.
Čas 9,81, jeho nejpomalejší finálový, mu stačil.
Vyšvihl své vítězné, byť již poněkud okoukané gesto. Nikoliv někdejší kluk-rošťák, nýbrž dospělý 29letý chlap a tak trochu i mravokárce. „Pískot na Justina Gatlina mě šokoval,“ vyčinil divákům.
Devět let trvala jeho vláda.
Nyní je takřka u konce.
Odejde ze scény s grácií císaře s korunou na hlavě, nebo bude přece jen sražen z trůnu?
Londýn se těší na Boltovu velkou stovku číslo osm. Tu poslední. Rozlučkovou. Už nepůjde o světový rekord. Zestárl, tělo má bolavé, sezonu na své poměry šedivou. V tabulkách před šampionátem nikdy tak nízko nebyl.
Ovšem nezapomínejme: je to Usain Bolt.
Muž, který vítězí.