Po návratu z portugalské metropole jste byla ze strany médií doslova na roztrhání.
Je přirozené, že je o mě zájem, ale tlak na svojí osobu snáším hrdinně. Třeba v úterý jsem si byla zalyžovat ve Špindlu, odchytli mě novináři, takže jsem půlku času protelefonovala. Tak jsem mobil vypla.
Nehodila by se nějaká pomoc?
Pokusím si ulehčit život pomocí manažera. Zatím žádného nemám, ale sonduju, co by pro mě bylo nejlepší. Nejde o finanční stránku věci, spíš mi záleží, abych se připravila o co nejméně času a mohla se soustředit na věci, které jsou pro mě důležité.
Všimla jste si zvýšené pozornosti českého národa?
Vlastně jsem se ještě mezi lidi nedostala, spíš si jí užívají moji blízcí, třeba bratranci gratulují, že jeho sestřenice je mistryní světa. Nebo kamarádkám... Jsou to takové moje nárazníky.
Můžete se pochlubit dvěma halovými tituly - evropské a světové šampionky. Který je cennější?
Nedají se srovnávat. První je prostě první, letošní titul mistryně světa je nesmírně povzbuzující, strašně nečekaný a o to příjemnější. Ale zlatá medaile není nejdůležitější, existuje příhodnější slovo.
Jaké?
Úspěch. A k němu samozřejmě patří také neúspěch. Je nezbytné a bezvadné, když se tyto dvě složky střídají. Nemusí jít jen o zlatou medaili, počítá se stříbro, bronz. Český nebo osobní rekord... Každé zlepšení je důkazem, že věc, pro kterou jste udělali maximum, měla svůj smysl. Je totiž nesmírně demotivující, když se v přípravě dřete a výsledek se nedostaví. Na druhou stranu se vám vždycky nezadaří a pak dostanete ve správný čas za uši.
Už před lednovým soustředěním v Jihoafrické republice jste si stěžovala na bolest v rameni, dokonce jste hovořila o chirurgickém zákroku. Pociťujete nyní nějaké problémy?
Je to o třicet procent horší než dřív. Před Lisabonem jsem se dala dohromady, dělala jsem kvůli tomu spoustu věcí. Ale teď se rameno zase zhoršilo, paradoxní je, že při závodech s ním zas až takové potíže nemám, ale bolest mi znemožňuje dělat obyčejné věci. Třeba když jsem upadla na lyžích, cítila jsem, že něco není v pořádku, rameno reaguje pomaleji než obvykle. A také mi ubývá svalová hmota.
Takže operace?
Operovat se nedám. Využiju všechny konzervativní možnosti, které existují. Nezříkám se ani ankupunktury, kterou jsem vyzkoušela před halovým šampionátem. Nemůžu objektivně říct, jestli mi pomohla právě ona, ale nic se nedá vyloučit.
Rameno není jedinou zdravotní svízelí, která vám ztrpčuje život. Už jste také odložila návštěvu zubaře...
Minulý týden na mě přece jen došlo. Dělali mi nějakou plombu a pátek mě čeká to nejhorší. Budou mi trhat dvě "osmičky". Musím kvůli tomu přijet ze soustředění v Harrachově, doufám, že se z téhle nepříjemnosti brzy vylížu.
