Jmenovali se Tommie Smith a John Carlos. První z nich vyhrál ve světovém rekordu 19,83 závod na 200 metrů, druhý v něm vybojoval bronz.
„Ta fotografie je pro mě moderní Mona Lisa,“ prohlásil po mnoha letech Carlos. „A víte proč? Protože jsme o něco bojovali. Bojovali jsme o lidskost.“
Oba byli na stupních vítězů bez bot, jen v černých ponožkách, Smith měl navrch na krku černý šátek. Tak demonstrovali proti pokračující rasové diskriminaci Afroameričanů ve Spojených státech.
„Padesát tisíc lidí v hledišti najednou ztichlo. Nahánělo to hrůzu, připadal jsem si jak v oku hurikánu,“ vyprávěl Carlos později. Nicméně ohromené ticho netrvalo dlouho. Záhy se proměnilo v bučení, protesty diváků, halekání. Když na konci ceremoniálu opouštěli pódium, mnozí diváci je vypískali.
Na tiskové konferenci poté Smith jejich protest obhajoval: „Pokud vyhraju, jsem Američan, ne černý Američan. Ale kdybych udělal něco špatného, řekli by: ‚No jo, negr.‘ Ano, my jsme černí. A jsme hrdí na to, že jsme černí. Černá Amerika proto pochopí, co jsme dnes večer udělali.“
Vysvětloval, že zvedl pravou pěst, aby tím reprezentoval černou sílu v Americe, zatímco Carlos levou pěst, aby tak vyjádřil černou jednotu. Černý šátek představoval černou hrdost a černé ponožky naopak černošskou chudobu v rasistické Americe. A Carlosovy korále byly symbolem oběti otroctví.
Během několika hodin jednání obou Američanů odsoudil Mezinárodní olympijský výbor. Oba atlety vyloučili z her, protože Olympijská charta zakazuje politická gesta.
Když se vrátili domů, byli mnohými drsně osočováni. Až po mnoha letech se naopak dočkali verbálního ocenění za svůj čin. Stejně tak i třetí muž, jenž s nimi tehdy stál na stupních vítězů - bílý Australan Peter Norman, který je podpořil.
Tommie Smith přebírá zlatou olympijskou medaili. Na protest proti chudobě a utlačování Afroameričanů v USA si vzal černé rukavice a černé ponožky. Za ním stojí bronzový John Carlos.
Nebuďte cvičená zvířata
Co vše tomu předcházelo?
Rok 1968 byl bouřlivý. Ano, lidé v něm poprvé obletěli Měsíc, ale špatných zpráv přicházelo mnohem víc. Okupace Československa armádami sovětského bloku. Masové studentské nepokoje v Mexiku s desítkami mrtvých. Atentáty na Martina Luthera Kinga a Roberta Kennedyho. Pokračující válka ve Vietnamu.
Segregace Afroameričanů byla tehdy ve Spojených státech stále zcela zjevná. Už v září roku 1967 se Smith, student státní univerzity v kalifornském San Jose, svěřil novinářům, že černošští členové amerického olympijského týmu zvažují úplný bojkot her v roce 1968. „Je pro nás velmi odrazující být v týmu s bílými atlety,“ tvrdil. „Na dráze jste Tommie Smith, nejrychlejší muž na světě, ale jakmile se ocitnete v šatně, nejste nic víc než špinavý černoch.“
Black Lives Matter na stupních vítězů? Povoleno. Američané se učí protestovat |
Bojkot olympiády byl nápadem profesora sociologie na této univerzitě Harryho Edwardse. Ten založil takzvaný Olympijský projekt pro lidská práva (OPHR) a apeloval na veškeré černošské americké sportovce, aby bojkotovali hry, a tím světu ukázali sílu hnutí za občanská práva v USA.
„Měli byste odmítnout, aby vás bílí využívali jako cvičená zvířata na hrách,“ prohlásil.
Přestože se bojkot posléze neuskutečnil, projekt OPHR získával velkou podporu u černých sportovců z celého světa. Smith a Carlos odletěli do Mexika, ale dohodli se, že pokud se probojují na stupně vítězů, předvedou tam nenásilný protest v duchu Martina Luthera Kinga.
První část plánu ve finále na 200 metrů naplnili.
Americký sprinter Tommie Smith se raduje z vítězství v olympijském závodě na 200 metrů na LOH v Mexiku 1968.
Konečnou podobu protestu však paradoxně stvořil jejich bílý kolega Norman.
Oba Američané mu před ceremoniálem prozradili, že chtějí na pódiu protestovat. Norman se pak zeptal Carlose, zda má ještě jednu placku jejich Olympijského projektu pro lidská práva.
„Když ti jednu dám, budeš ji nosit?“ chtěl vědět Carlos.
„Nasadím si ji a ukážu ji všem na stupních vítězů,“ odpověděl Norman - a skutečně tak učinil.
Byl vychován v církvi Armády spásy a citlivě vnímal i rasové rozpory v Americe. Navíc sám žil v zemi, kde australští domorodci nesměli volit ve federálních volbách až do roku 1962 a do národního sčítání lidu je zahrnuli až v roce 1967.
„Nechápal jsem, proč by černoch v USA neměl mít dovoleno pít ze stejné vodní fontány, sedět ve stejném autobuse nebo chodit do stejných škol jako běloch,“ líčil Norman s odstupem času. „Proto jsem v Mexiku udělal, o čem jsem se domníval, že je správné.“
Upředl si nezávislost. Fotka Gándhího stvrdila konec britského impéria |
Před vyhlášením zároveň navrhl svým kolegům, aby oba vztyčili na stupních zaťatou pěst v černé rukavici.
Smith si chtěl nasadit pár rukavic proto, že medaile jim měl předávat prezident MOV Avery Brundage, přezdívaný Otrokář, který byl ostrým kritikem jejich hnutí. Nechtěl Brundageovi podat holou ruku.
„Dej radši jednu z tvých rukavic Johnovi, ať je můžete ukázat oba,“ řekl Norman Smithovi, načež jeho levá rukavice putovala ke Carlosovi.
Australský sprinter byl den po incidentu kvůli své placce napomenut Australským olympijským výborem za nevhodné chování. Jeho dva američtí kolegové dopadli mnohem hůře.
Mluvčí MOV nejprve vyhlásil, že kroky Smithe a Carlose byly „úmyslným a násilným porušením základních principů olympijského ducha a naprosto nevhodným chováním pro tak apolitické mezinárodní fórum, jakým jsou olympijské hry“. Prezident MOV Avery Brundage požadoval okamžité vyloučení sprinterů z amerického týmu a zákaz vstupu do olympijské vesnice. Když mu Olympijský výbor USA nevyhověl, pohrozil Brundage suspendací celé výpravy USA. Této hrozbě se už američtí funkcionáři podvolili.
Sprinteři Tommie Smith s Johnem Carlosem byli kvůli svému gestu vyloučeni z amerického týmu i z olympijské vesnice.
Tentýž Brundage byl přitom prezidentem Olympijského výboru USA v roce 1936, kdy neměl žádné námitky proti nacistickým pozdravům na hrách v Berlíně. „Tehdy však šlo o německý národní pozdrav, proto byl pro mě přijatelný. Gesto amerických atletů je naopak nepřijatelné,“ tvrdil.
Šikana i nenávist
Carlos a Smith dostali 48 hodin na opuštění olympijské vesnice. Po návratu do vlasti sice byli na své univerzitě dalšími Afroameričany oslavováni, ale mimo její půdu se stali terčem útoků a výhrůžek. List Los Angeles Times u kritiky jejich chování otiskl olympijské logo, u něhož místo olympijského hesla „Rychleji, výše, silněji“ napsal „Hněvivěji, odporněji, hnusněji“.
„Přitom my nebyli žádní Antikristové,“ hájil se Smith. „Byli jsme jen lidé, kteří viděli potřebu upozorňovat na nerovnost v naší zemi.“
Jejich gesta vyvolala přímo v Mexiku reakci i u dalších afroamerických atletů z výpravy USA. Tři černošští kolegové si na ceremoniál po běhu na 400 metrů vzali barety, jež byly součástí uniformy Černých panterů, radikálního levicového hnutí. Zlatý dálkař Bob Beamon kráčel na stupně vítězů jen v černých ponožkách, ženská sprinterská štafeta USA věnovala své zlaté medaile Smithovi a Carlosovi.
Sprinter Tommie Smith byl kvůli svému gestu vyloučeni z amerického týmu i z olympijské vesnice.
K atletické kariéře se ti dva už nevrátili. Dostudovali vysokou školu, načež se bez výraznějšího úspěchu pokusili prorazit v profesionální lize amerického fotbalu. Smith podepsal smlouvu s týmem NFL Cincinnati Bengals a během sezony 1969 nastoupil ve dvou zápasech. Carlos krátce působil v Kanadské fotbalové lize, než mu zranění kolena vystavilo stopku. Nějaký čas pak pracoval jako vrátný.
„Nemohli jsme sehnat práci,“ líčil Smith. „Naši někdejší známí nám dokonce říkali: Nemůžeme se k vám ani přiblížit, protože si musíme hlídat vlastní práci. A to říkali ti, co byli před olympiádou v Mexiku mí přátelé.“
I Smithova matka dostávala kvůli gestu svého syna dopisy s výhrůžkami smrtí. Dva roky po olympiádě zemřela na infarkt.
Carlos se s odstupem mnoha let svěřil: „Prvních deset let po olympiádě bylo pro mě a moji rodinu peklo. Hodně lidí se ode mě odklonilo, protože se báli se mnou spojovat. Byl jsem dost silný na to, abych se vypořádal se vším, co na mě jiní hodili. Ale ne moje rodina. Děti ve škole šikanovali. Moje manželství se rozpadlo, rozvedl jsem se. Přesto bych neměnil, co jsem udělal.“
S tvrdou kritikou se setkal po návratu do vlasti i Australan Norman. O čtyři roky později sice opakovaně splnil limit pro start na olympiádě v Mnichově 1972, přesto jej Australský olympijský výbor do nominace nezařadil. Zemřel v roce 2006 na infarkt, v 64 letech. Carlos a Smith nesli na pohřbu jeho rakev.
„Nemyslím si, že jakýkoli jiný běloch by tehdy v Mexiku měl odvahu jít do toho s námi,“ prohlásil Carlos. „Naše životy byly poté ohroženy. Byli jsme démonizováni v médiích. Lidé říkali, že chceme zničení společnosti, zatímco my jsme usilovali jen o rovná práva. Já a Tommie jsme měli jeden druhého, když jsme se vrátili domů. Naopak Peter se s tím vším musel doma vypořádat sám, jako voják v poli. Většina lidí v Austrálii nerozuměla tomu, proč bílý chlápek podpořil černochy. Ale Peter nikdy nezakolísal a vždy si stál za tím, na co se s námi v Mexiku snažil upozornit.“
Teprve když se společenská atmosféra v USA proměnila, zlepšila se i životní pozice Smithe s Carlosem. V 80. letech pomáhal Carlos organizovat olympijské hry v Los Angeles, pracoval pro firmu Puma, stal se trenérem na střední škole v Palm Springs. Dál byl i aktivistou a bojoval proti nezaměstnanosti a za lepší vzdělání pro Afroameričany. Smith se stal profesorem sociologie, kterou předtím sám vystudoval.
In 2008, Smith and John Carlos were honored with Arthur Ashe Award for Courage and in 2016, President Barack Obama recognized them during a White House ceremony. https://t.co/DVeArn5XOu
V roce 2016 je prezident Barrack Obama pozval na slavnostní večeři v Bílém domě. Funkcionáři Olympijského výboru USA se jim však neomluvili.
„Já ani žádnou omluvu neočekával,“ řekl Carlos. „Ale jak šel čas, museli si aspoň uvědomit, že jsme nechtěli provést v Mexiku nic špatného. Jen jsme měli dost odvahy na to, abychom upozornili na to, čemu jsme věřili.“
Smith vzpomínal: „Po nikom jsem nehodil kamenem, jen jsem zvedl ruku v černé rukavici. Byl to boj za svobodu, který měl všem říct: Všimněte si mě, tady jsem a chci spravedlnost.“
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií – ať už vznikly na bojištích, při přírodních katastrofách, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. Již jsme psali: Vyfotila děti ve finském koncentráku. Proč se neradují? seřval ji šéf Madona v nikábu. Snímek zdrcené matky připomíná totální kolaps Jemenu V bitvě o Okinawu potkal svého syna. Za pár dní ho pohřbil v americké vlajce Upředl si nezávislost. Fotka Gándhího stvrdila konec britského impéria Z oběšené partyzánky udělal Stalin mučednici. Ale možná ji udali Rusové Pozor, bude klystýr! Pankáčská pornosestřička pobouřila Červený kříž |
