Ten vývoj se dal očekávat.
Kendricks, Duplantis a Lisek jsou současní vládci světové tyčky. V kvalifikaci vyřazený Renaud Lavilennie promine.
Jakmile se tak finálový závod dostal do větších výšek, v soutěži zbyli pouze oni tři. V tu chvíli ožil i místy mdlý Chalífův stadion.
Byl to nádherný souboj.
Dost podobný tomu z loňského mistrovství Evropy v Berlíně, kde se rvali Duplantis s Lavilleniem.
„Byla to vážně skvělá soutěž, když se podíváme na výsledky. Jestli nejlepší? To nevím, ale určitě nejpamátnější. Všichni chybovali i já, ale vždycky jsem to nějak dokázal otočit,“ říkal pak pozdější vítěz Kendricks.
O medailích bylo brzo rozhodnuto. Elitní trojka se od zbytku pole rychle oddělila a když Lisek skončil na 587 centimetrech, nechal Duplantise s Kendricksem, ať se baví.
A byla to skvělá show.
Kendricks totiž 587 skočil až na třetí pokus, takže byl v tu chvíli pozadu.
„Byl jsem hodně blízko vyřazení, ale v takových situacích se v tyčce ocitáte často. Jednou na to doplatíte, jindy ne. Já to tentokrát zvládl,“ těšilo ho.
Zvlášť, když pak na první pokus skočil 592 a dostal se zpátky do čela soutěže.
„Vrátil jsem z defenzívy do ofenzívy,“ líčil.
Americký tyčkař Sam Kendricks ve finále MS v Dauhá.
Rozhodnout měla meta 602 centimetrů.
Když ji Duplantis ani na třetí pokus nezdolal, bylo jasné, že tenhle 19letý Lavillenieho žák přišel o šanci stát se nejmladším mistrem světa od Sergeje Bubky.
„Že jsem až druhý? Nestěžuju si, pořád jsem mladý, mám dost času mistrovství světa vyhrát. Sam byl dneska fantastický, vyhrát si zasloužil. Myslím, že teď spolu se Samem a Piotrem v Dauhá něco podnikneme,“ smál se Švéd.
Když závod skončil, oba hlavní hrdinové se objali, přidal se k nim třetí Lisek a spolu skočili synchronizovaně salto vzad na žíněnku.
„Jsem radostí bez sebe, jsem ohromený, nadšený. Je těžké to pobrat. Tři chlapi se prali skoro na šesti metrech, úžasná soutěž, skvělá noc, bitva titánů. Nebojovali jsme jako nepřátelé, ale jako rivalové a přátelé,“ popsal své dojmy Američan.
Americký tyčkař Sam Kendricks (vlevo) společně s Armandem Duplantisem po finále na MS v Dauhá.
Po Bubkovi se stal teprve druhým tyčkařem, který dokázal zlato z MS obhájit.
„Bubka je součást naší krevní linie. Je součástí historie, kterou každý známe. Ale teď je tady tolik kluků, kteří můžou vyhrát, že jsem na sebe pyšný,“ hodnotil to. „Byl jsem na svém limitu, opravdu byl. Všichni jsme dělali chyby a hodně skákali, proto jsme už oba byli unavení.
Že už neskákal třetí pokus na 602?
„Znám své limity, nepotřeboval jsem pokračovat v soutěži. Nesním o světovém rekordu, ten nechám Armandovi,“ usmál se.
Přátelství ve sportu? Jde to
Skvělá atmosféra vládla v sektoru po celou dobu soutěže. Kendricks fandil svým konkurentům a oni zase jemu. Když skočil svůj vítězný skok, Duplantis ho objal.
Že je přátelství ve sportu oxymóron?
V tyčce to očividně neplatí.
„Ujišťuju vás, že to není hrané. Kluci jsou mí kamarádi, ušli jsme stejnou cestu, měli jsme stejné problémy. Proto si tak rozumíme,“ říká Američan. „Všichni usilujeme o totéž – pokořit laťku, ne kluka vedle sebe. Není to souboj muže proti muži, ale souboj s laťkou.“
Kendricks jde ještě dál.
Když někoho v sektoru náhodou nezná, jde za ním i během soutěže, aby se skamarádil.
„Někdo to možná bere špatně, ale já fakt chci být s každým kamarád. Zvlášť po roce 2017, kdy jsem neprohrál, tak jsem klukům třeba i radil. K čemu je vám neprohrát, když se o to nemůžete podělit?“ ptá se.
„Já třeba chci jezdit na další závody ne proto, abych soutěžil, ale abych ho zase viděl. Je s ním velká sranda,“ směje se Polák Wojciechowski.
Jak se Kendricks k tyčce vůbec dostal?
Docela náhodou.
Jeho otec byl atletickým trenérem na střední škole v Mississippi. Trénoval chlapeckou skupinu v tyčce, když přišlo rozhodnutí, že začne trénovat i dívky. Vznikla tak vůbec první skupina ženských tyčkařek ve městě.
„V americkém zákoně se píše, že jakýkoliv mužský sport musí být i pro dívku rovnocennou příležitostí k soutěži. Proto vznikl ženský kroužek,“ popisoval Kendricks. „Skvělé na tom bylo, že já – štíhlý kluk, který hrál fotbal a který nemohl soupeřit s kluky – tak jsem mohl trénovat s holkami. I s nimi jsem prohrával, ale naučil jsem se soutěžit.“
Často lamentoval nad tím, proč není větší. Proč není silnější. Plakal, když se mu nedařilo a prohrával.
A to ho zároveň zocelovalo.
„Tyčku jsem odmala miloval. Na jednu stranu byla frustrující, na druhou obrovská výzva. Otec ve mně vždycky věřil. Nebyl jsem talentem od narození, nemám nejlepší fyzické předpoklady. Ale víra otce a jeho znalosti mi to vynahradily,“ říká.
Před devíti lety zvládl 468 centimetrů, o rok později už 518, pak 550, 582, na kterých se ale na tři sezony Kendricks zastavil. I kvůli tomu, že narukoval do armády, kde to dotáhl na poručíka.
Pak ale přišla olympiáda v Riu, kde za 592 sebral bronz.
Rok 2017 už byl rokem Kendrickse.
Dostal se do klubu šestimetrových tyčkařů a vyhrál všech 17 závodů, do kterých nastoupil. Včetně světového šampionátu v Londýně.
„Snažím se využít jakékoliv nástroje, které mám. Snažím se být o jedno procento lepší každý den. Atletem můžete být s jakýmkoliv tělem. A ať jste na jakékoliv cestě, můžete hledat dokonalost,“ tvrdí.
Zdálo se, že ji v tu chvíli našel.
Letos v červnu pak přepsal americký rekord, když zvládl 606 centimetrů. Pod otevřeným nebem nejvíc od 614 centimetrů Bubky v roce 1994.
Možná není nejvyšší a ani nejsilnější, ale ani to nepotřebuje.
„Nepotřebuju být rychlejší ani silnější, což by mi tělo stejně nedovolilo. Potřebuju jen skočit výš. Což tyčka umožňuje lidem, kteří nemají takové fyzické předpoklady. Proto ji miluju,“ dodává.
