Vyjmenovat všechny dosavadní zdravotní lapálie Petra Svobody by zabralo spoustu času. Vždycky, když už to vypadá, že je všechno v pořádku, objeví se další potíž. Aktuálně řeší atlet z Budišova na Třebíčsku trable s achilovkou.
„Něco málo jsem si s ní udělal po závodech Praga Academica,“ svěřil se třiatřicetiletý překážkář, jehož největším dosavadním úspěchem v kariéře je titul halového mistra Evropy z roku 2011.
Když se v souvislosti s vaším jménem začne mluvit o zraněné achilovce, nevěstí to většinou nic dobrého...
Tentokrát to ale není ta operovaná noha. Teď jde o tu, která dostávala tři roky na zadek. Kulhal jsem na ní, zatěžoval ji, prostě jsem jí strašně ubližoval. A tohle je daň, kterou za to platím.
Jak konkrétně vás současné zranění limituje?
Podle doktora by mělo být všechno v pořádku, ale já cítím takovou mírnou bolest. Pořád věřím, že to bude dobrý, jenže se děje úplně to stejné, co se mi dělo kdysi s tou první achilovkou. Proto jsem tak vyděšený.
Znamená to, že je v ohrožení váš start na evropském šampionátu v Berlíně, který začíná přesně za měsíc?
Momentálně jsem na soustředění, kde se snažím nohu rozpohybovat. Zkusím start na Velké ceně Tábora a pak se uvidí. Zatím nicméně moc optimistické zprávy nemám.
Takže zvažujete možnou absenci v Německu?
Když to nepůjde, udělám to jako Adam Helcelet (český vícebojař - pozn. red.), vynechám letní sezonu a budu se soustředit na halovou. Už taky proto, že halovou mívám většinou lepší. Ale pořád je to jenom teoretická varianta. Uvidíme, co bude. Já se neumím vzdávat.
Za ta léta už jste si navíc na nějakou tu bolest zvykl. Nemám pravdu?
(usmívá se) Ano, myslím, že s bolestí už umím docela obstojně bojovat. Ale tentokrát nechci nic lámat přes koleno. Raději budu připravený a zdravý na halu.
Říkal jste, že se snažíte nohu i přes mírnou bolest rozpohybovat, neměl byste si ji spíš hýčkat?
My spolu psychologicky rozmlouváme. Ptám se jí třeba, proč mi tohle dělá, když na to přece máme a můžeme hodně dokázat. (usmívá se) Já věřím, že to bude dobrý, ale možná jsem ji předtím opravdu trochu přetrénoval. Víte, když má člověk formu, tak jen těžko hledá hranici. I když už jsem takový matador.
Loni na podzim jste si přitom pochvaloval, že vaše tělo a vy konečně táhnete za jeden provaz...
Jenže s tím táhnutím za jeden provaz je to tak, že si jeden vždycky musí odpočinout. No a tentokrát právě odpočívá moje achilovka. (směje se) Přitom já jsem pořád plný síly.
Nicméně už je vám třiatřicet let...
To je pravda, ale cítím se na pětadvacet. Kdyby mě zrovna nebolela ta achilovka, tak jsem v plném tréninku, závodím, prostě jsem maximálně vytížený. Myslím, že věk je hodně o hlavě. Zkrátka ve chvíli, kdy si člověk přizná, kolik mu je, tak se tak začne cítit. Tomu já věřím.
Pomáhá vám v tomhle směru, že se připravujete ve skupině trenéra Luďka Svobody s převážně o dost mladšími kolegy?
Jasně. Jsem pořád v mladém kolektivu, což mě omlazuje. Ale hlavně moje plány jsou pořád tak nadnesené, že si nemůžu dovolit o sobě pochybovat jen kvůli tomu, že jsem o trochu starší než ostatní. Dokud jsem konkurenceschopný, jedu dál. Věk neberu jako adekvátní kotvu, která by mě měla přesvědčit, abych skončil. Jestli někdy začnu o konci uvažovat, tak jenom kvůli zdraví.
Zmínil jste, že vaše současné problémy s achilovkou začaly po mítinku Praga Academica. Tam jste závod na 110 metrů překážek vyhrál. A vlastně i předtím se vám poměrně dařilo...
Jo, cítil jsem se dobře. Měl jsem plány na překonání českého rekordu, příprava běžela relativně v pořádku. Jenže pak přišlo tohle a já nevím, jak dlouho potrvá, než se noha zase vrátí do potřebné symetrie. Bohužel si myslím, že už mám naučené návyky, které tomu budou pořád dokola škodit.
Zkusme být optimisty a věřit, že nakonec do Berlína skutečně odjedete. Zabalíte si znovu i svoje růžové tretry, které jste měl letos na halovém světovém šampionátu v Birminghamu?
(směje se) Budu muset, protože je to jediný model, který mi zůstal z těch nejlepších treter, co jsem kdy měl. Snad mi vydrží co nejdéle. Vím, že ta barva je pro chlapy nestandardní, ale hodně kluků v růžových běhá. V kolekci, kterou jim výrobce posílá, totiž takové tretry jsou a oni se k nim časem doberou stejně jako já. Viděl jsem v nich kdysi běžet třeba i Šubenkova. (ruského sprintera, překážkáře, mistra světa z Pekingu v roce 2015 - pozn. red.)
Mluvil jste o posledním modelu, chcete říct, že už nyní takové tretry neseženete?
Nevím proč, ale výrobce pořád vyvíjí nějaké nové platformy. Přece když něco funguje, tak tomu stačí dát jen nový design. Přijde mi to divný. Trochu si myslím, že moje problémy s achilovkou možná zapříčinily právě nové tretry, které se teď vyrábí. Postavené na špičku totiž tlačí do patní kosti. Ale naštěstí mám v rezervě ještě jeden podobný model těm růžovým. Akorát jsou celé černé, takže ničím hezké.
Ony zmiňované růžové vám minule přítelkyně náležitě vyzdobila. Už jste jí doma pro jistotu sebral všechny lihovky?
(směje se) Ne, to ne. Ona je kreativní, takže pokud by chtěla vylepšovat nějaké další, zase ji nechám. Minule mi je vyzdobila srdíčky a nápisy zdraví a štěstí. A já štěstí potřebuju, takže když mi ho do nich vtiskne, budu jenom rád.
Loni jste se po nějaké době vrátil zpátky pod trenéra Luďka Svobodu. Jaký to byl návrat?
Vřelý, opravdu hezký. O všem jsme si nejprve hodně povídali, spoustu věcí si vysvětlili. Probrali jsme veškeré plusy a minusy. A funguje nám to skvěle.
Takže jste zvolil dobrý krok?
Určitě. Pro mě je trenér Luděk Svoboda, co se techniky a všeho kolem týká, překážkářský bůh. Neuvažoval jsem o jiné variantě. Věděl jsem, že on pro mě udělá maximum, stejně jako já udělám všechno pro to, abychom spolu zase něco dokázali. Chtěl bych i kvůli němu ještě aspoň jednu medaili.
