„Čekala jsem, že bude pořádná oslava, ale nedopadlo to,“ podotkla Ogrodníková po prohře Ocelářů 1:2 v prodloužení. „Tak nevím, zda si zlaté boty vezmu i do Hradce.“
Ogrodníková do Třince spěchala za přítelem, kapitánem Ocelářů Petrem Vránou. „I v Africe jsem se snažila dívat na každý hokej. Trenér (Jan Železný) mi dovolil trénovat dříve, abych se stihla koukat. Pak se mě ptal, jak to dopadlo. Celá naše oštěpařská skupina podporovala Třinec,“ usmála se oštěpařka.
Jaké bylo finále naživo?
Po té dvacetičtyřhodinové cestě jsem měla co dělat, abych neusnula. Tím ale nechci říct, že to byl špatný hokej. Jen škoda, že nevyhráli. Na druhou stranu to tak asi mělo být. Snad uspějí ve středu v Hradci, kam se chystám.
ONLINE: Hradec - Třinecpodrobná reportáž ve středu od 17:00 |
Případné další zápasy byste také viděla?
Stihla bych ještě ten páteční, ale další už ne, protože v neděli letíme na soustředění do Turecka.
Pokud by Oceláři v neděli vyhráli, měla byste vůbec síly po náročné cestě slavit?
Hlavně jsem chtěla být u toho. Pro mě to je hodně vzácné, protože loni jsem finále sledovala jen na počítači v Turecku a mrzelo mě, že tu slávu nevidím živě. Určitě to bude hezký zážitek. Přeji jim, aby pohár získali.
Neměla byste fandit spíše Vítkovicím, když jste z Ostravy?
Těm jsem fandila v semifinále, to je jasné. Mrzí mě, že nepostoupily a ještě se jim nepříjemně zranil obránce (Gewiese). Ve finále bych ale přála Třinci.
Třinecký Petr Vrána (uprostřed) operuje před brankou Hradce ve druhém zápase finálové série.
Jak vůbec Petr Vrána zvládal tuto sezonu, kterou kvůli operaci zápěstí až do play off promarodil?
Vím, jak to chodí. Když jsme zranění, nevydržíme, jsme nervózní, naštvaní a všechno se to v nás pere. Ale Petr byl v pohodě. Odpočinul si, byl více s malým a byli jsme i více spolu. Bylo to fajn.
Hodil si někdy Petr Vrána oštěpem?
Minulé léto, když byl s námi v Praze na tréninku. Trenér mu pak říkal, ať raději nehází, aby si něco neudělal. Ale nerozcvičil se, jen tak si to zkusil. Po sezoně jsem vzala několik oštěpů na Slezskou Hartu (poblíž Petr Vrána bydlí – pozn. red.) a kluci jako třeba Aron Chmielewski a Tomáš Kundrátek si to také zkusili. Zjistili, že to není jen tak.
Kam jste házeli?
Byli jsme na takovém plácku, kde nikdo nebyl. Dál než patnáct dvacet metrů jim to neletělo. Kdybyste viděli tu techniku... (usměje se) Pro pobavení by stálo za to je natočit. Tomáš Kundrátek si oštěp přidržoval oběma rukama, aby mu špička nelítala od obličeje.
A jsme u tajemství zraněného zápěstí Petra Vrány...
(Směje se) Ne, ne, to se mu stalo daleko později. Dostal pukem.
Vy jste si hokej zkusila?
Jo, s Leem, Petrovým synem při zápase rodičů s dětmi. Byla jsem tam jako jediná žena mezi tatínky, ale Peťa mě chválil. Říkal, že mi to docela jde. Na to, že jsem hokejku držela poprvé, to prý bylo dobré. Není to však žádná sranda, aby člověk nevrazil do dětí, hlídal puk a ještě bruslil... A k tomu jsem nevěděla, co s tou všelijakou výstrojí.
Třinečtí si výborně načasovali formu na závěr sezony. Je to inspirace i pro vás?
V letadle jsem řešila s Irčou (oštěpařkou Gillarovou), že Třinci nikdo nevěřil, že postoupí tak daleko. Fanoušci odepisovali trenéra. Pro kluky muselo být v základní části hrozné a deprimující, když několik zápasů v řadě prohráli. Ale v předkole se to otočilo. Takhle to může být i v oštěpu, že když se mi v prvních závodech bude dařit, nic moc to neznamená. A naopak. Člověk si musí věřit, že den D zvládne.
Petr Vrána získal první titul po sedmi druhých místech z významných soutěží. Vy stále čekáte na křišťálovou tretru za vítězství na mítinku v Ostravě, kam se i letos chystáte. Nebavili jste se o tom?
Ne, ale na tu krásnou trofej, na tretru čekám dlouho. V zimě jsem měla boreliózu, což mě stálo asi měsíc tréninku, možná i trochu více. Docela rychle jsem se však dostala zpátky, a tak doufám, že i po těch loňských lapáliích, kdy jsem třikrát prodělala covid a tělo se furt nějakým způsobem čistí a dává dohromady, to bude letos dobré.
