Ve druhém semifinále se rval o tři přímá postupová místa, sice žádné z nich nezískal, ale čas 1:46,54 jej posunul mezi osmičku finalistů.
A tak si připadal jako v Jiříkově vidění.
„Já tomu nemohu vůbec uvěřit, je to neskutečné,“ vysoukal ze sebe svěřenec trenéra Josefa Vedry, když konečně začal mluvit. Zrodilo se jedno ze zatím největších pozitivních překvapení v doposud často trudomyslné české výpravě.
Kdyby vám někdo před šampionátem řekl, že tu poběžíte finále, věřil byste?
Nevěřil! Já sem jsem jel z asi padesátého místa evropských tabulek, už postup do semifinále byl pro mě obrovskou odměnou. Teď vím, že s trenérem trénujeme dobře a budeme v tom pokračovat.
Jak Hodboď vybojoval postup do semifinále |
Jaké bylo z vašeho pohledu semifinále?
Pro mě ideálně rozběhnuté. Nikdo mi ve finiši narozdíl od včerejška nepřekážel, takže jsem mohl běžet a dal do toho všechno.
Předtím jste se opět velmi brzy prodíral do popředí pole běžců. Takový byl plán?
Chtěl jsem běžet stejně jako včera, nic neponechat náhodě, abych byl na dobré pozici ve finiši a mohl útočit na ta přímá postupová místa. Závodník musí pokaždé do závodu jít s tím, že chce vyhrát. A já do toho takhle šel.
Cítil jste na posledních metrech, jak se na vás tlačí ze šesté pozice Nor Roth?
Vůbec. Neřešil jsem, kdo je za mnou.
Poté, co jste proběhl cílem, věřil jste, že to bude na postup časem stačit?
Doufal jsem v to. Věděl jsem sice, že se první semifinále běželo rychle, ale vůbec jsem to nevzdával a šel do posledních metrů naplno, aby z toho byl přinejmenším dobrý čas.
A je z toho finále. S čím do něj půjdete?
Určitě ne s tím, že se chci jen zúčastnit. Budu bojovat o medaile. Dnes jsem zjistil, že i s velkými závodníky se dá běžet. Uvidíme, jak to bude zítra rozběhlé a jak se poperu s tím, že půjde o můj třetí rychlý závod během tří dnů, protože takovou kombinaci jsem ještě nikdy neabsolvoval.
Pomohlo vám teď, že se ochladilo?
Mně to vedro předtím vůbec nevadilo, všechny osobní rekordy mám zaběhnuté ve velkých vedrech, takže neřeším, jestli je zima nebo teplo. Všichni máme stejné podmínky.
Přišlo 50 tisíc diváků. Byl jste nervózní? Neměl jste strach z velkých jmen?
Nervozita byla. Ale z velkých jmen vůbec. Mně je jedno, co je to za závodníka. Spíš jsem vnímal, že je to semifinále, že se na mě dívá hodně lidí. Nechtěl jsem je zklamat. A pak mě atmosféra i nabudila. Oproti rozběhu byl stadion skoro plný a atmosféra mě hnala dopředu.
Z hlediště vám fandili i rodiče...
Jenže já jim nekoupil lístky na finále! Tak doufám, že půjdou ještě sehnat a že si ještě teď večer seženou někde nějaký hotel, protože měli naplánováno, že hned po semifinále jedou domů. Chtěl jsem bojovat o semifinále, to bylo to, na co jsme se celý rok připravovali. Když jsme potom viděli startovku, zjistil jsem, že mám snad třetí nejhorší čas z účastníků (ve skutečnosti měl 7. nejhorší ze 33 běžců). Ti kluci měli třeba o dvě vteřiny rychlejší časy. Myslím, že ani trenér ve finále moc nevěřil. I když mi to samozřejmě nedával najevo. Říkal mi dnes: Půjdeš do toho a budeš bojovat.
Stále vypadáte, že postup nemůžete pobrat.
Já tomu ještě ani teď nevěřím. Blbě jsem si pamatoval ty časy z prvního semifinále, myslel jsem si nejdřív, že bylo potřeba kolem 1:46,50, že mi to těsně uteklo, to malé postupové kvéčko. A ono ne!
