ME ONLINEZpravodajství z dopoledního programu v Berlíně  |
Eliško, do finále jste postoupila z devátého místa. Přesně v to jste doufala, ne?
Určitě, jsem nadšená. Celý rok házím daleko na tréninku a nepředvádím to pak v závodě. Trenér Pepa Karas mi řekl: „Jsi na tréninku, sedí tam pan Šilhavý“. Chci oběma hrozně poděkovat, protože to odlítlo, i když to nebyl ideální hod.
Čím to, že nebyl ideální?
U toho prvního jsem cítila, že jsem pořád v křeči. Při rozhazování jsem přitom hodila k limitu a věděla, že to tam je. Trenér mi pak naštěstí pomohl, musím poděkovat všem, kteří na mě pracují - psycholog Marian Jelínek, fyzioterapeuti. Díky všem!
Při druhém pokusu jste hodila 57,81. Tušila jste, že to bude na finále stačit?
Byla jsem si jistá, proto taky ten poslední hod už byla trochu chyba, ztráta koncentrace. Nakonec jsem byla ještě trochu v nervech, protože mi trenér řekl, že jsem sedmá mezi všemi a hází ještě celá skupina. Ale je to tam.
Potřetí za sebou jste zvládla evropskou kvalifikaci. Je to známka psychické odolnosti?
Pracuju na ní. Dřív stačilo na postup i méně, kromě Amsterdamu 2016.
Jak s vámi pracuje pan Jelínek?
Hlavně mě uklidňuje. Můj stav při závodu je všelijaký. Najednou mám těžké nohy, je to jiné než na tréninku. Proto mi vždycky říká: „O co vlastně jde?“
Řekne vám to i před finále?
Určitě. Trochu mě motivovala věta Ester Ledecké, která říká, že si to jde užít. Jsem konečně tady, o tom člověk celý život sní. Šéftrenér to nemá rád, ale ta atmosféra je neskutečná. Na to člověk celý život dře.
Může vám pomoct i zkušenost, že už víte, jaké to je ve finále?
Dřív jsem šla do finále s tím, že už tam jsem a jsem spokojená.
S čím tam jdete teď?
Nechci říkat frázi, že si to chci užít. Ale chci tam jít s klidem, je to fantastický stadion, spousta lidí, sedí mi to. Stadion je trochu zasazený do země, má nějakou historii, takže člověk je tam ve své hlavě, kolem sebe má fantastické fanoušky. Udělám všechno pro to, abych vylepšila desáté místo. Chci tam nechat duši a posunout se. Už na to mám trošičku i věk.
Hledal skulinku, pak do toho šlápnulByl tak vyčerpaný, že si v průběhu rozhovoru musel na chvíli kleknout a vydýchat se. Horko na Olympijském stadionu v Berlíně udělalo svoje. Zároveň byl ale půlkař Lukáš Hodboď nadmíru šťastný. Vždyť právě proklouzl do pátečního semifinále.  Lukáš Hodboď (druhý zleva) v rozběhu na 800 metrů na ME v Berlíně. Od začátku se držel ve svém rozběhu v popředí a kontroloval postupovou pozici. Až v závěru se začal propadat. Že by ale dvaadvacetiletý Lukáš Hodboď zpanikařil? Vůbec ne. „Byla to taktika, kterou jsme hledali s trenérem. Já zatím moc taktických závodů nešel. Bál jsem se jít nejdřív zezadu, aby mě někdo nepokopal. Proto jsme čekali až do finiše,“ popisoval. V plánu bylo zareagovat na první nástup. Jenže v tu chvíli českého půlkaře soupeři zavřeli. „Neměl jsem se kudy protlačit dopředu. Dlouho jsem hledal skulinku, nakonec se to trochu otevřelo, tak jsem do toho šlápnul,“ líčil. Šlápnul do toho tak, že si s přehledem pohlídal třetí přímé postupové místo, navíc si vytvořil osobní maximum. „A to mě nakoplo. Těším se na semifinále, kde bych to mohl ještě trochu stlačit. Rezervy tam pořád cítím a vím, že bych mohl běžet ještě rychleji,“ říká. Tak třeba v pátečním semifinále. |
