V Keni měla zůstat až do dubna, vzhledem k aktuální situaci se ale rozhodla vrátit do Česka dříve. Nebo spíše musela. „V neděli oznámili, že mezinárodní lety budou jen do středy, pak uzavírají hranice,“ vypráví Joglová, 20. žena maratonu na loňském světovém šampionátu v Dauhá.
Jaké to bylo, když jste se dozvěděla, že na odlet máte jen pár dní?
Museli jsme hodně rychle reagovat. V neděli to oznámili v televizi, v tu chvíli to samozřejmě v Keni věděli všichni a z letenek se stalo nedostatkové zboží. Byl problém, abychom vůbec nějaké našli.
Jak se vám to podařilo?
Opřel se do toho atletický svaz a pomohl nám je zajistit. K tomu, aby to bylo bez komplikací, nám také pomohla ambasáda, která nám vytiskla potvrzení, že můžeme přejít hranice. Že jsme z Česka a jde nám jenom o tranzit.
Jaké byly kontroly na letištích?
V Nairobi při každé kontrole dělali problémy, naštěstí nás zachránilo to potvrzení. Viděli jsme případy, kdy lidé podobný papír neměli a museli tam zůstat.
Training camp is in progress....
.
. .
.
#trainingcamp #preparation #kenya #iten #hill #works #run #running #training #marathontraining #marathon #runner #igrunners #happyrunner #runningcommunity #runningirl #top4running #hardwork #energy #power #focus #bepositive
Jak potom probíhal let?
Samotná cesta pak komplikovaná nebyla. Letěli jsme do Dauhá, z kterého jsme měli původně zamířit do Mnichova, ale zeptali jsme se, jestli ještě není volné místo rovnou do Prahy. Naštěstí volné bylo, takže to ve finále proběhlo v pohodě.
Co vás čeká teď v Česku?
To vím naprosto přesně. Budu čtrnáct dní v karanténě.
Jak ji budete trávit? Budete doma trénovat?
Pracuje se na tom, abych měla běžecký pás. Tím, že jsem teď byla na letištích, tak si dám tři dny odpočinku. Než dorazí pás, mám doma kolo, tak budu najíždět kilometry na kole. Budu se protahovat, strečovat a posilovat, abych se udržovala.
Je těžké si udržet motivaci do tréninků? Ruší se jeden závod za druhým, nevíte, kdy se sezona znovu rozeběhne.
Sice je pravda, že jakmile jsem zjistila, že závod v Rotterdamu není, tak tréninky byly takové nijaké, neměly náboj. Ale motivace určitě nezmizela, doufám, že si ještě zazávodím. Sice jsem chtěla, aby se mi podařil limit na olympijské hry, ale byl to hraniční čas (2:29:30, maximum Joglové je 2:36:52), takže to mohu vzít trochu pozitivně, že budu mít o rok víc času na přípravu.
Udivila v Dauhá, chce na olympiádu. Jak si bývalá záchranářka plní sny |
Takže jste podobně jako většina sportovců rozhodnutí o odkladu her přijala kladně?
Podle mě by nemělo nesmysl, aby se za takové situace něco konalo. Má to být oslava sportu a skvělých výsledků, což by nebylo možné. Přijala jsem to tak, jak to je. Že budu naštvaná, mi nepomůže. Teď akorát o rok přenastavit přípravu, hezky to rozplánovat, aby to vyšlo, a holt se jede dál.
Čekala jste to?
Jak to postupně plynulo a rušily se závody, tak jsem se na to připravovala. Nastavovala jsem se, že to může přijít. Takže mě to nezaskočilo.
Na soustředění do Keni jste odcestovala ještě v době, kdy se koronavirus celosvětově tolik nešířil. Jak se za poslední týdny změnila tamní situace?
Překvapilo mě, jak rychle začali reagovat. Měli vzor v evropských zemích. Hned s prvním potvrzeným případem dělali opatření, před každým krámem a stánkem jsou dezinfekce… Je to možná takové polovičaté, vzhledem k tomu, v čem tam žijí, ale opravdu se ta pravidla snaží dodržovat.
Jakých dalších opatření jste si všimla?
Třeba postupně doporučovali, aby lidé platili bezkontaktně a aby se také omezila doprava, protože v matatu, to jsou takové jejich taxíky, jezdí na třech místech nasáčkovaných třeba pět lidí. Teď to policisté hlídají a všechno kontrolují. Že se něco děje, bylo ale poznat i na místních lidech.
Jak?
Bylo cítit, že mají strach. Z dálky jsem měla pocit, že v Česku se to ze začátku trochu zlehčovalo, než lidem došlo, že to úplně legrace není. Tam mi naopak přišlo, že se hned všichni báli.
Dívali se na vás jinak?
Koukali se na nás tak, jako že jsme bílí, tak jsme jim to tam z Evropy dotáhli. Chodili kolem nás obloukem. A místní děti, možná to bylo z legrace, možná ne, nosily mikinu přes pusu a řvaly na nás: Korona korona. Nebo když jsme se šli odpoledne během volna projít, tak na mě třikrát skoro přistály kameny.
Jaký to byl pocit?
V tu chvíli to nebylo tak hrozné, ale představa, co tam může být potom, až to bude ještě víc rozšířenější… Takže i z tohoto důvodu bylo vhodnější jet zpátky do Česka.
Jak to vypadalo v tréninkovém centru?
Hned se sešli koučové z tréninkových týmů a rozhodli, že se nebude běhat ve skupinách, že každý bude běhat individuálně. Nemělo to ale ani moc smysl, když nejsou závody.
Když si odmyslíte všechny ty nepříjemnosti, jaké to je v Keni po sportovní stránce?
Asi záleží na každém člověku, ale za mě je to tam naprosto ideální. Vyhovuje mi to i z té jednoduché stránky. Iten má běžeckou atmosféru, je to Mekka běhání. Je ve výšce přes dva tisíce metrů a i klima mi sedí, což mám potvrzené z loňska.
#staypositive and run ...♀️
.
.
.
.
#athletes #runner #happyrunner #running #training #yourway #goals #grlpwr #long #runningmotivation #runningcommunity #sport #lifestyle #mentalhealth #care #positivemind #happy #adventure #nature #travel #kenya
Jaké jsou tam tratě?
Dráhy jsou sice často prašné, ale je tam i ovál, kde je mondo. Ale zase se to dá brát tak, že čím těžší podmínky, tím lepší trénink. Navíc tam potkáváte samé běžce, můžete běhat se skupinami, které vás podpoří. Někomu to pomáhá, že když se vám nechce, tak vás parta zvedne.
Každoročně míří do Keni početná ekipa českých vytrvalců, pravidelně tam jezdí třeba Jiří Homoláč. Jste spolu v kontaktu?
Bydleli jsme víceméně na jednom dvoře, takže jsme se potkávali, zašli jsme na večeři. Každý ale běhá úplně jiná tempa, takže každý máme svůj vlastní plán.
Běhala jste v nějaké skupině?
Mám zkušenost z loňska, kdy jsem běhala s jednou keňskou skupinou. Na to ale musíte mít jejich úroveň, já jsem se jich snažila jenom za každou cenu držet. Sice bylo hezké, že jsem se držela s Keňany, ale pro mě to nemělo takový efekt. Letos jsem si držela svůj plán, jedině když jsem měla těžký trénink, tak jsem se domluvila s jedním Keňanem. Pro ně to není vůbec problém.
Když přijíždíte do Itenu, vítá vás velký nápis „Welcome to Home of Champions“. Potkala jste tam někoho ze světové špičky?
Letos ani tolik ne, ale loni jsem potkala třeba Eliuda Kipchogeho. Občas je ale těžké při tréninku je poznat.
Sledujete elitní závodníky, jakou mají techniku běhu?
Určitě, dívám se, hodně to sleduju. Byla tam třeba jedna Polka, která běhá rychleji než já, takže tu jsem sledovala. Ale koukám se třeba i tady v Čechách, baví mě sledovat styl běhu a hledat, jaké jsou v něm rozdíly.
