Kdy jste začala myslet na medaili?
Po dálce. Říkala jsem si, že na osmistovce si to nenechám ujít, ale přece jen znám své kvality, takže jsem se hodně bála.
Nebylo tempo hodně napálené?
To mi nepřišlo, bylo to na pohodu. Pak jsem sama trošku zvolnila, protože jsem se bála, že vytuhnu a zaútočí na mě Francouzka. Ale když jsem ji nikde neviděla, tak jsem do posledního kolečka šla naplno.
S VLAJKOU V ZÁDECH. Tak se slaví medaile.
Byla to euforie?
Jo, to jsem si řekla: Už jí to nedám. Fanoušci mě hnali, to bylo skvělé.
Stříbro bylo blízko, jen 9 bodů.
To mě vůbec nenapadlo, byla jsem překvapená, že to bylo o takový kousek. Vůbec jsem netušila, kde ta Belgičanka je.
Jaké byly první momenty v cíli?
Úžasné, dojetí. Věděla jsem, že asi budu mít medaili, ale dokud to neuvidíte na tabuli, tak nevěříte.
Jaké byly pocity po dvou chybách ve výšce?
Křížků jsem tam měla hodně, snad v životě jsem neskákala tak špatně. Už když jsem si sektor před pár dny zkoušela, tušila jsem, že to tady bude náročné. Nevycházelo mi to. Čekala jsem, že to nebude zadarmiko, ale trošku mě to mrzí, protože letos mám výšku dobrou, několikrát jsem skočila hodně vysoko, šlo mi to. Ale teď jsem se s tím zbytečně prala.
Povrch je jako trampolína?
Hrozně mě to rozhazovalo, každý rozběh byl jiný a trefit pak odraze bylo hodně těžké.
Zhodnotíte jednotlivé disciplíny?
Překážky a osobák, to se počítá, ale technicky to nebylo úplně špičkové. Výška, to byly infarktové stavy. V kouli jsem si dala úžasný osobák, technicky jsou tam sice mouchy, ale půl metru navíc... Tam jsem začala v medailičku víc věřit. A když jsem v dálce viděla, že mě nepřeskočily, i když jsem se teda nepoprala s rozběhem, tak to nakonec nebyla taková tragédie. A půlka? To je peklo. Ale holky to moc nehnaly.
Ale výkony byly výborné, bodové součty hodně vysoké, že?
Možná, kdyby to bylo na jiném povrchu, na který jsou holky zvyklé, tak by součty byly třeba ještě vyšší. Ale hlavně, že mi vyšla ta medaile.
