Na stovce překážek desátá.
Výšku výkonem 186 centimetrů vyhrála.
Ve vrhu koulí třináctá a večerní dvoustovku suverénně ovládla.
V celkovém součtu po čtyřech disciplínách 3905 bodů, druhé místo a hodně solidní vyhlídky před nedělní druhou půlkou ženského sedmiboje. Což je pozice, o které Johnsonová-Thompsonová v posledních letech už skoro ani nesnila.
„Momentálně jsem totálně vyždímaná. Ale s výkony prvního dne musím být spokojená. Povedla se mi výška i dvoustovka, v kouli jsem možná měla na víc, ale tak to v sedmiboji je. V neděli budu bojovat,“ hlesla v polovině soutěže.
Už zase v sobě má ten drajv, který jí v posledních letech chyběl.
A hlavně, je zdravá.
Potrhaná achilovka
Před čtyřmi lety byla na vrcholu blaha.
V Dauhá se stala mistryní světa, nastřádala úžasných 6981 bodů. Vymazala britský rekord Jessiky Ennisové-Hillové, svrhla úřadující šampionku Nafi Thiamovou a ukončila své čekání na světové zlato.
MOMENTKA Z DAUHÁ. Před čtyřmi lety se Johnsonová-Thompsonová stala mistryní světa.
„Vážně jen před čtyřmi lety? Přijde mi to jako věčnost. Jako věc z jiné doby, z jiného života,“ říká atletka.
Britská vícebojařská královna má za sebou tuze náročné roky.
Všechno to začalo přetržením achilovky.
Zraněním, které už mnohým sportovcům ukončilo kariéru. Jí potkalo jen osm měsíců před odloženými olympijskými hrami v Tokiu.
„S tak vážným zraněním pochopitelně přijde i šuškanda, jestli se dokážete vrátit zpátky. A pokud, tak jestli se zvládnete vrátit na tu stejnou úroveň,“ uvedla.
Zranění přišlo ve chvíli, kdy ženskému sedmiboji vládla. Po šampionátu v Dauhá byla jasnou jedničkou sedmiboje. Pokořovala rekordy, zlepšovala se, těšila se na každý závod, při kterém konkurenci drtila.
To všechno bylo najednou pryč.
„Horší zranění nohy vlastně v tu dobu přijít nemohlo. Podívejte se na moje přednosti v sedmiboji – skok do výšky a skok do dálky. Obě disciplíny, ve kterých achilovku hodně potřebujete. Přišlo mi, že jsem ztratila svou superschopnost,“ uvedla.
Poslechnout vesmír? Nikoliv
Pozoruhodně se i tak dokázala vrátit a na hry v Tokiu byla připravená. Jenže v Japonsku přišla druhá rána, možná ještě tvrdší.
Ve třetí ze sedmi disciplín – na dvoustovce – se chytila za lýtko a medailové naděje byly fuč. Zničená a v bolestech se několik vteřin svíjela na trati. Odmítla lékařskou pomoc, místo toho se sama zvedla a dokráčela do cíle.
„Nejprve covid, pak zranění achilovky a pak další zranění v Tokiu. Tři věci, po kterých jsem si pomyslela, že mi vesmír asi dává najevo, abych s atletikou skončila,“ popisovala. „A já nad tím uvažovala. Už v minulosti jsem si prošla dost zraněními, ale ne takhle velkými a takhle rychle po sobě.“
Ne, nevzdala se a dostala další šanci.
Loňské mistrovství světa v Eugene a Hry Commonwealthu v Birminghamu pro ni byly příležitostí k dalšímu comebacku.
Jenže zpočátku tohle nebyla výzva, na kterou byla britská hvězda duševně připravena.
„Byl to zvláštní rok. Když vidím některé záběry ze závodů, ani si nepamatuju, že se to stalo. Myslím, že to byla jistá ochrana. Nechtěla jsem se zavázat k něčemu, jen abych si znovu zlomila srdce. Na ten rok bych nejradši úplně zapomněla,“ vyprávěla.
Ale i on jí vlastně pomohl.
Osmé místo z loňského šampionátu v Eugene se ukázalo být jakýmsi katalyzátorem: jiskra v ní znovu vzplanula a domácí publikum ji pak inspirovalo k obhajobě titulu na Hrách Commonwealthu na začátku srpna. Poprvé po třech turbulentních letech měla nějaký mezinárodní titul.
„V Eugene jsem byla trochu jako divačka, fanoušek. A to mě nebavilo. Probudilo mě to a Hry mi pak připomněly tolik krásných vzpomínek na vyhrávání titulů. Od té doby se cítím jinak,“ tvrdí.
Katarina Johnsonová-Thompsonová (vpravo) v cíli běhu na 200 metrů
Což bylo na začátku letošního roku zásadní. Jím totiž odstartoval dvouletý cyklus, jehož vrcholy jsou aktuální mistrovství světa v Budapešti a olympijské hry v roce 2024 v Paříži.
Asi i proto letos začala pomaleji.
Prý se i bála odstartovat sezonu dříve, aby nemusela rychle všem okolo dokazovat, že svou lhostejností k výsledkům otřásla. Ale bát se nemusela.
Na sedmiboji v Götzisu v květnu nestačila jen na Annu Hallovou. Nastřádala nejvyšší počet bodů od šampionátu v Dauhá a koulí hodila nejdál v kariéře.
„Ráda bych se vrátila na úroveň, na které jsem byla,“ říká. „Nechci nahánět své staré já, ale chci si zase dokázat, že můžu bojovat s nejlepšími.“
V Budapešti se jí to zatím daří, cílem je pochopitelně jakákoliv medaile.
A když to v Maďarsku nevyjde? Nevadí, mistryní světa už přece je. V tomhle dvouletém cyklu má přednost olympiáda v Paříži, z her ještě britská vícebojařka žádnou medaili nemá. A chce ji.
„I teď myslím na to, že olympijskou placku ještě nemám. Proto i tohle mistrovství světa je hlavně cestou do Paříže,“ má jasno.
