Má stříbro ze světového šampionátu v Londýně 2017.
Stříbro i z odložené tokijské olympiády 2021.
Bronz z loňského mistrovství světa v Eugene.
Stříbro z loňského evropského mistrovství v Mnichově.
Zbývá poslední krok. Ten nejtěžší. Ve sférách, kde roli hraje každá maličkost. Udělá ho letos? Do startu mistrovství světa v Budapešti zbývá posledních devět dnů.
Tu otázku nejspíš dostáváte často: Kdy přijde zlato?
Jo, ta očekávání cítím. Ale snažím se nepřipouštět si je. Ačkoliv i trenér vždycky říkal: Vítěz bere vše.
Nominace českých atletů na MS čítá 23 jmen. Největší nadějí je Vadlejch |
Není až nepříjemné právě tohle slyšet? Také druhé či třetí místo na světě je přece úžasné.
Přesně. Já si hlavně říkám, že mám kariéru, o které jsem vždy snil. Je skvělé, že patřím devátou sezonu mezi absolutní světovou špičku. Třeba finští novináři se mě letos ptali, jak je možné, že se tak dlouho držím v absolutní špičce, protože i jejich slavný Tero Pitkämäki měl rok dva, kdy se s výkony pral.
Co jste jim odpověděl?
Že se snažím jet pořád na sto procent a nepolevovat. Když získáte medaili, neznamená to, že příští rok přibude další. Trénuju tedy stále stejně, jako by žádné medaile nebyly. Pořád nosím v hlavě nějaký cíl, ke kterému vzhlížím.
Nejlepší oštěpaři sezony89,51 m Jakub Vadlejch (ČR) |
Na vaší úrovni může být rozdíl mezi zlatem a stříbrem skryt i ve velmi malém detailu.
Je to tak. Na velkých akcích je třeba dvacet lidí ve své nejlepší formě v sezoně a rozhoduje jen stav těla a mysli na stadionu v ten jeden jediný den. To je na sportu nejhezčí. Můžete být na trénincích i jiných závodech v roce naprosto dominantní, jenže na velké akci to nakonec nemusí znamenat vůbec nic.
Existuje tedy něco, co jste po minulé sezoně změnil?
Trošku začátek náběhu. Nezačínám z místa, ale do hodu se rozcházím. Ale hlavně jsem celou přípravu odtrénoval bez zádrhelu. Tedy bez většího zádrhelu. Jinak jsou ty drobné bolístky u oštěpařů běžné, často vás něco bolí nebo tahá: loket, koleno, kotník.
Tělo vás v minulosti několikrát varovalo v podobě závažnějších problémů s třísly a zády. Naučil jste se o něj víc pečovat?
Určitě je to jiné. Neustále přemýšlím o fyzioterapii, jakou mám nastavit regeneraci, jestli si dát lymfodrenážní kalhoty. Jako bych byl v práci 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.
Lymfodrenážní kalhoty si oblíbili cyklisté. Kdy je využíváte vy?
Třeba po dlouhém letu, když vím, že za dva dny půjdu těžké tréninky. Nasadíte si ty kalhoty a jste pak pocitově lehčí. Nebo zbožňuju páru v kombinaci s ledovou vodou, v té jsem schopný být každý den.
Oštěpař Jakub Vadlejch je nový mistrem České republiky v hodu oštěpem.
Nakolik důležité je pro vás znát detailně víceméně každý sval svého těla?
Je důležité vědět o přednostech i slabinách těla. Má práce je trochu i alchymie, hledání možného. Vím, že věk nezastavím a že přibývající roky mě ovlivňují. Ale na druhou stranu se ho snažím nevnímat a vrhám se do všech tréninků, jako by mi bylo dvacet, někdy i přes bolest. Nejsem zrovna odpočinkový typ, trénuju rád. Možná bohužel.
Přesto, pamatuji si i vaše slova po nepovedeném mistrovství Evropy v Berlíně 2018. Tehdy jste řekl: Naučil jsem se nechodit v tréninku přes mrtvoly.
Jo, i trenér říká, že už občas dokážu zařadit ruční brzdu. Ale musí jít o extrémní případy, kdy jsem hodně přetažený. Dost se řídím zkušenostmi. Dokud jsem neměl nikdy natrhlé tříslo, nepoznal jsem, kdy už je opravdu tak zle, že v něm nějaké vlákýnko prasklo.
Na stavu těla se podepisuje také stravování. I při jídle myslíte na detaily?
To jsem nikdy kdovíjak do hloubky neřešil. Ale myslím, že jím zdravě a vyváženě. Sladké si moc nedávám. Když začnu trénovat, nemám problémy s přibíráním hmotnosti, naopak spíš hubnu. A když jsem na soustředění a třikrát denně dostávám teplé jídlo, hned cítím, že mohu podávat ještě lepší výkony.
V ideálu na mě nemají. Jak se Vadlejch výtečně naladil na útok na zlato z MS |
Kdysi jste tvrdil, že do sebe klidně nacpete celý steak a pořád jste hladový.
To se nemění. Hlavně v Africe, kde trávíme na kempech skoro čtvrt roku. Za jednu Afriku sním minimálně půlku krávy.
Jaká je ideální váha oštěpaře?
Těžko říci. Potřebujeme svaly, sílu i výbušnost. Nemůžeme si dovolit vážit jen 80 kilo. Trenér posledních patnáct let kariéry vážil kolem 90, přitom měří o sedm centimetrů míň, než je mých 191. Takže pro mě je 95 kilo ideálních. Kdyby jich bylo míň, je to špatné směrem k odrazům a sprintům. A ani víc kil by nedělalo dobrotu. Třeba levý kotník dostává při házení enormní prdu, váha navíc by mu vůbec nesvědčila.
I proto jsou důležitá období, kdy si od házení naordinujete úplnou pauzu, že?
Rozhodně. Se zvyšujícím věkem se vám technika víc a víc zažírá do těla, takže ji při takové delší posezonní pauze nezapomenete. Ještě že nemáme zimní halovou sezonu. Kdybych měl závodit taky v zimě, rozpadl bych se za poloviční čas.
Což o to, ve Finsku stojí oštěpařská hala.
A v únoru tam pořádají jeden větší závod. Ale ten mě vůbec neláká.
Jakub Vadlejch v akci ve finále na atletickém ME.
Také během sezony si občas řeknete: Teď na tři čtyři dny nechci oštěp vůbec vidět?
Ano. Například, když jsou mezi závody tři týdny času, domluvíme se s trenérem, že zmizím na pár dní na chalupu, pojezdím si na zahradě se sekačkou, provětrám hlavu a psychicky si odpočinu od té tréninkové rutiny. Funguje to.
Čímž přecházíme ke hře na detaily v oblasti psychiky. Pro vás nastal zlom po letech 2010–2015, kdy jste na velkých akcích stále končil v kvalifikacích? Pak jste totiž požádal o pomoc psycholožku Zdeňku Sládečkovou.
Jak říkám, oštěp je mozaika, kdy skládáte drobné kousíčky, které do sebe musí zapadnout. Tohle byl jeden z nich. Tím největším zlomem se stalo mistrovství světa 2015 v Pekingu, kde jsem se cítil skvěle, měl jsem už i nějaké bedny z Diamantové ligy, ale nakonec mi v kvalifikaci kvůli údajnému přešlapu neuznali hod 83,91. Mohl jsem být šestý v kvalifikaci, místo toho jsem se ocitl na konci pořadí. Tyhle momenty dokážou sportovce zničit, nebo nakopnout. Já si řekl: Takhle ne!
Jak seance s paní doktorkou probíhají? Konají se pravidelně?
Ne, tak to bylo jen na začátku. Za ta léta už máme velice blízký vztah. Vlastně ani nejde popsat, co se mnou provádí. Je to určitá forma dialogu. Říkám jí, že se stala takovou mojí čarodějnicí.
Šestý závod, páté vítězství. Ale všichni jsme se trápili, říkal Vadlejch |
Souhlasíte s kajakářem Prskavcem, že jistá míra nervozity může být před závodem i zdravá?
Jasně. Kdo říká, že není vůbec nervózní, ten kecá. Jsou různé typy nervozit. Když jsem byl mladší, poznal jsem i tu, co vás sváže, že pomalu nejste schopni pohybu. A potom je úplně jiná, kdy cítíte, že je něco velkého ve vzduchu, a snažíte se uchopit tu energii, kterou s sebou největší závody přinášejí.
Nepatříte tedy k opačnému extrému, kdy si někteří sportovci říkají, že mistrovství světa je závod jako každý jiný?
Ale tyhle dvě věci se dají spojit. On to opravu není jiný závod, vždyť děláte pořád ten samý pohyb, rozběhnete se a hodíte jako někde na veřejných závodech v Česku. Pro mě je ideální stav, že tělo funguje podobně uvolněně jako na veřejných závodech, ale hlava je ve svém podvědomí automaticky nastavená na větší konkurenci. Jako by v ní byl jakýsi motor a ona jela na vyšší otáčky.
Přítomnosti soupeřů v sektoru se snažíte ve vaší mysli zablokovat? Nebo vás vyhecuje, pokud vás přehodí?
Jak kdy. Většinou jedu vyloženě po své linii. Největším soupeřem na hřišti jsem sám sobě, protože tuším, že pokud se přiblížím ke své ideální technice, nikdo na mě nemá. Ale takový den, kdy bych odhodil svůj limit, jsem ještě nechytl. Pořád je to o přibližování se k ideálu – to je pro mě podstata všeho, co dělám.
Jakub Vadlejch hází oštěpem na Memoriálu Josefa Odložila
Jakou roli hraje kouč Jan Železný, když sedí za sektorem? Může poradit, nebo je především uklidňujícím elementem?
Během závodu už moc měnit nejde. Buď to v sobě máte, nebo ne. Trenér je tam pro mě především obrovskou psychickou podporou. Je to člověk, se kterým trávím víc času než s rodinou. Zažili jsme spolu spoustu velkých akcí a všechno už bylo vyřčené. Takže nám často stačí jen posunky. Rozumíme si beze slov.
Dobré psychické nastavení je vhodné udržovat po celý rok. Čím kromě vaší chalupy na Strakonicku ještě čistíte hlavu?
Miluju chození po horách. Zmizím do kopců a užívám si je od rána do večera. Kromě toho mám strašně rád kávu. U té relaxuju.
Kolik jich denně vypijete?
Jen dvě tři. Není to ani tak o množství a samotném pití, ale o přípravě. Zainvestoval jsem do špičkového pákového kávovaru a už jen ta příprava mě dokáže dostat do stavu zenu.
Nyní už vše směřuje k mistrovství světa v Budapešti. Co očekáváte od závodu roku?
Skvělou podívanou. Letos je docela dost kvalitních oštěpařů zraněných a někteří možná i v roce před olympiádou malinko polevili, aby tomu v příští sezoně mohli dát tisíc procent. Loni mělo sedm z nás hozeno přes 89 metrů, zatímco letos jsem jediný. Ale ta devadesátka se nehází na počkání. Tím zajímavější šampionát bude. Moc se těším.
Půjde o souboj mezi vámi, indickým olympijským vítězem Čoprou, německým mistrem Evropy Webrem – a kým ještě?
Ti dva jsou jasně největší konkurenti. Čopra uprostřed sezony řešil natáhnuté tříslo a nikdo neví, o jak velké zranění šlo. Weber letos hází vysoké metry v každém závodě. A z těch dalších? Určitě Fin Helander. Po zatím slabší sezoně by mohl opět jednou překvapit Grenaďan Peters. A pak jsou tu lidé jako Belgičan Herman, který má letos hozeno 87, ale druhý nejlepší výkon jen 81. Bude to určitě otevřené a hodně bude záležet na tom, jaký kdo chytne den.
Ovšem vy do závodu půjdete s tím, že na jeho konci chcete konečně slyšet českou hymnu.
Hymna je nejvíc. Ta znamená, že jste dosáhli až na úplný vrchol.
