Je nepřehlédnutelná, ve finálový večer zvlášť. Tmavá rtěnka, výrazná tetování, okolo krku šperk ze žlutými květinami a v bujném účesu barevná mašle: tahle 25letá dívka z jamajského Manchesteru by klidně zapadla do pirátské série s Johnny Deppem.
Avšak její loď vítězství míří ke dnu. Necelých 11 sekund na Olympijském stadionu v Londýně rozhoduje o tom, že se boří nejen boltovské pořádky, změny přicházejí také na ženské stovce.
Thompsonová posílá úsměvy kamerám. Míří na ni nejen kvůli extravagantnímu vzhledu, v tom ostatně není ve finále osamocena - především má, tak jako Usain Bolt, v portfoliu úspěchů zlatý olympijský double z Ria na 100 a 200 metrů. Stojí v šesté dráze, v ideální pozici.
Jenže zaspí.
„Nevím, co se stalo,“ marně dumá po závodě, v němž skončila až pátá za 10,98. „V plánu jsem měla dobrý start; musím se podívat na video, abych zjistila, kde jsem udělala chybu. Ale taky je třeba pogratulovat všem třem holkám s medailí. Běžely skvěle.“
Jamajka smutní. Tolik si tropický ostrov zvykl na přísun atletického zlata, nyní má po dvou stovkách - mužů a žen - jen jeden bronz od loučícího se Bolta. „Jamajka, sprinterská metropole? Po zlomeném srdci od Usaina přišel šokující pád Elaine. Londýnská hoře pokračují,“ píše list The Gleaner.
Vlajky se zelenou, žlutou a černou sice dál komíhají londýnským podvečerem, ale je v tom více rozpaků než obvykle. Ani selfie s Thompsonovou nejsou útěchou.
Elaine Thompsonová a její smutek poté, co skončila ve finále na 100 metrů až pátá.
Bolt po své rozlučkové porážce přiznal, že byl nervóznější než obvykle. Thompsonová dokonce těsně před semifinále zvracela: „Všichni jsme jen lidi. Stává se to, občas bohužel ano. Břicho mě po závodě nebolí jen proto, že jsem ze sebe všechno vyhodila už před startem.“ Za což se jí dostalo soucitných objetí útěchy. „Je to skvělá sportovkyně, moc ji respektuji. Je mi líto, že jí bylo tak zle,“ říkala stříbrná Marie-Joseé Ta Louová.
Další věc ji s Boltem spojuje: dvoustovku pro Londýn vynechala. „Bylo to tak těžké,“ vzpomíná na olympijské dvojí zápolení; zvolila si jen královskou trať a štafetu na 4x100 metrů. Věřila své síle, při generálce v Rabatu si připsala 17. vítězství za sebou. Jenže šampionáty, to je jiná.
Rok 2017 zatím jamajskému reggae nesvědčí. Zbožňovaná Elaine však má oproti Boltovi tu výhodu, že budoucnost má dál patřit jí.
„Člověk musí nejen vítězit, ale i prohrávat. Posune mě to vpřed,“ líčila v mixzóně. „Dokázala jsem toho spoustu, z této porážky si vezmu lekci. Jsem zklamaná, ale zároveň i šťastná - protože jsem zdravá. Vždyť jsem dlouho bojovala se zraněnou achilovkou,“ připomíná.
V mnoha směrech se od svého nejslavnějšího krajana liší. Nebyla megatalent jako on, spíš solidní běžkyně, o to víc ale dře. Dlouho ji převyšovala její tréninková parťačka a jamajská legenda Shelly-Ann Fraserová-Pryceová. Musela napravovat zranění z atletických začátků, která ji brzdila.
V Riu vše vypadalo pohádkově, hrdá Jamajka měla poprvé v dějinách dvojité ženské zlato a toužila po této verzi Bolta, jenže už první příležitost k obhajobě nevyšla. Koráb pirátky z Karibiku nabral vodu, přesto doufá v lepší zítřky.
Času na spanilé plavby má totiž stále dost.
