Jeho ústa křičí štěstím, válí se v písku a ani s jedním nemůže přestat. Londýnský olympijský stadion září do sobotní noci a on právě o tolik zlepšil svůj životní cíl.
Je mistrem světa v dálce. Idolem Jihoafričanů, možná i příští velkou hvězdou svého sportu, jenž po adieu Usaina Bolta hledá nové hrdiny.
Ten Luvo Manyonga, který ještě před třemi lety líčil: „Nestojím o to být hrdinou či milionářem. Já jen chci být někdo. Normální člověk s normálním životem.“
O dalších pár let předtím totiž byl feťáckou troskou. Ten Luvo Manyonga, jenž vyhrál mistrovství světa juniorů a mezi dospělými byl ve dvaceti v Tegu pátý, bloumal jihoafrickým Mbekweni a bral tik, což je místní výraz pro pervitin.
Svět není jen místo dobrých konců – a Jižní Afrika zvlášť ne. Proměna sportovce na těžce závislého, o nějž se zajímá jen rodina, však byla následována něčím mnohem neobvyklejším: cestou vzhůru.
„Za tohle jsem se modlil. Jsem nejlepší na světě – jak nádherně to zní!“ líčil Manyonga, nyní 26letý. „Příštím cílem je světový rekord.“
Může ho zdolat, co by ne.
V londýnském finále skočil na 848 centimetrů, loni v Rio de Janeiru získal olympijské stříbro. „Narodil jsem se v roce 1991, tedy v roce, kdy Mike Powell skočil na 895 centimetrů. Ten rekord mě volá,“ věří osudovým znamením.
Jeho příběh jich nabízí více. Třeba když do JAR dorazil irský svéráz John McGrath, bývalý veslař a silák s dvoumetrovou, hřmotnou figurou. Slyšel o klukovi, co ubíjí život v Mbekweni, a taky slyšel, že mu není pomoci, že s geniálně talentovaným Luvou nic nenadělá. Že si odpykává osmnáctiměsíční trest za doping a že navíc McGrath není licencovaný kouč: „A když tohle řeknete Irovi, zní to jako největší nadávka.“
A tak do Mbekweni zajel poprvé, podruhé... „A napočtvrté nebo napopáté jsem ho našel,“ líčil pro africký list Mail & Guardian. A viděl jen dva scénáře: „Buď bude stát na olympijském pódiu, nebo do třicítky umře na předávkování.“
Platí první verze.
Lemovaná bolestí, slzami paní Manyongové, materiálně neradostným dětstvím: „I to, že jsem chodil spát hladový, mě posílilo. Den bez jídla vás sice nezabije, ale máma to nechtěla dopustit nikdy. Radši šla prosit o něco k sousedům.“
McGrath jim pomáhal s účty za elektřinu, hlad u Manyongů přestal být nezvaným hostem. Což neznamená, že by najednou žár Afriky roztavil všechny překážky: při autonehodě zemřel v roce 2014 jeho kouč-objevitel Mario Smith. Ani garance, že démoni mámení nevstoupí na scénu, dál neexistovala.
„Nebylo to tak, že bych od prvního dne věděl, kam až dojdeme. Abyste pracovali s Luvem, potřebujete moudrost Šalamouna a trpělivost Joba,“ pomáhal si McGrath pro Guardian Biblí. „Je ovšem třeba věřit, že věci dobře dopadnou.“
Mimochodem, v Riu přišel Manyonga o zlato posledním pokusem soupeře – o jediný centimetr. Ale i tak loni prohlásil: „Budu nejlepší na světě. Nebude to trvat dlouho.“
Jak řekl, tak udělal. Z nikoho se stal někdo. Šampion.
