Ne, takto nevypadá pohled šťastného vítěze. Oči Justina Gatlina občas zatěkají po místnosti, ale většinu času hledí do dáli, jakoby nepřítomně. Patrně před sebou mají veškerý zločin a trest, obsáhlé dílo života amerického sprintera.
Trest přichází právě teď. Už zase.
Gatlin se stal mistrem světa na stovce, zdolal Usaina Bolta, přesto v útrobách Olympijského stadionu v Londýně odpovídá na jiné otázky: na doping, na minulost, na bučení většiny z 60 tisíc fanoušků.
„Odpykal jsem si svoje,“ pronáší tiše 35letý muž. Křesťan, olympijský vítěz z Atén, nyní již dvojnásobný světový šampion na královské dráze a hlavně jedna z nejkontroverznějších postav světa sportu.
Dvakrát byl potrestán za užívání nedovolených prostředků, což jej odlišuje od tolika jiných „chycených“ sprinterů. Sedm let je čistý, ale jen formálně, pro fanoušky zůstává nedotknutelným. Páriou.
Hledí do dálky a pravou rukou si podpírá bradu. Jeho triumf vzbuzuje otázky přicházející ještě vyšší rychlostí, než jakou sprinteři letěli po oranžovém oválu v Londýně.
Lze odčinit vlastní vinu? Mají přicházet nikoli druhé, ale v Gatlinově případě třetí šance? Lze odpustit?
Marná modlitba hříšníkova
Nejdřív mu na doping přišli v roce 2001, poté v roce 2006. Od té doby Gatlin marně kráčí k vykoupení. „Modlím se, ať už nejsem za vyděděnce,“ pronesl, když se vracel k atletice po čtyřleté pauze, snížené na polovinu za dobré chování (a ještě předtím snížené z doživotního trestu za spolupráci s vyšetřovateli).
Lidské modlitby však nebývají vždy vyslyšeny a rozhodně ne ty jeho, ne na tomto mistrovství světa. Na Gatlina se bučí od čtvrtfinále, v medailový den tím spíš. Jakmile zjistí, že vyhrál, v euforii si takřka vráží prst na ústa: Mlčte už!
„Přemýšlel jsem nad tím, co vše udělám, pokud vyhraju. Nakonec jsem neudělal nic,“ říká později.
Existují vlastně dva Justinové Gatlinové. První je symbolem éry, dvakrát ocejchovaným nejviditelnějším zástupcem plejády nepoctivých. Pak je tu Justin Gatlin člověk.
Ten se snaží, snaží se na maximum. „Jsem jen sportovec. Inspiruju děti,“ líčí náhle impulzivněji, zvedá hlas. „Společnost se takto chová k lidem, kteří udělali chyby. Myslím si, že atletika by to měla dělat taky. Předvádím nesprávná gesta? Ne. Nepodávám ostatním ruce? Podávám. Přeju ostatním.“
Vedle něj pokyvuje Usain Bolt, který mu hned po zlatu v cíli řekl: „To bučení si nezasloužíš.“ Stejný pohyb hlavy předvádí mladík Christian Coleman, jeho americký kolega. I mně se chce přikývnout.
Hovořil jsem s Gatlinem z očí do očí před třemi lety v Ostravě, kam přijel jako vážený host Zlaté tretry. Byl to milý, slušný společník. Žádný stovkařský exhibicionista–showman, spíš dumající, pokorný muž.
Ale zároveň muž, který udělal velké chyby. „Beru to tak, že taková jsou pravidla života. Každého něco dostane na kolena. Každý je v určité chvíli něčím zkoušen,“ říkal mi. „Cítíte, že k vám mluví nějaká vyšší síla, a říkáte si: Jak špatné to bude? A v mém případě: To bude tak špatné, že už nebudu nikdy moci běhat a ukázat světu svůj největší dar?“
Ne, to jej nepotkalo. Mohl se vrátit k atletice, získal bronz na hrách v Londýně, čtyři světová stříbra (dvě na stovce, jedno na dvoustovce, jedno ve štafetě) a nyní zlato.
Ale to neznamená, že by mu bylo odpuštěno. To ani náhodou.
„Není to ideální scénář. Netěší mě, že někdo, kdo si odpykal dva tresty, odchází s jednou z našich nejcennějších trofejí,“ řekl Sebastian Coe, šéf světové atletiky. „Ale je způsobilý závodit a být tady.“
Coe vystihl situaci, kdy souběžně existují černočerný Gatlin–symbol a vedle něj usilovně se snažící Gatlin–člověk. První nemá naději a takový stav je pro sport zcela nezbytný. Ten druhý v naději doufá, ovšem nejspíš marně. „Vše, čím jsem si v životě prošel, mě učinilo tím, kým jsem dnes. Jsem dobrý člověk, poctivý křesťan,“ řekl loni.
Vítěz bez radosti
Vybavuju si, jak spolu sedíme v salonku ostravského hotelu. „Já byl hroz-ně po-ma-lý a lí-ný,“ natahuje schválně slabiky, když popisuje první reakce rodičů na to, že by se rád dal na atletiku. Rekapituluje svůj sportovní život. Vidí nejprve mladíka toužícího po vítězstvích, pak „hladového a na triumfy naprogramovaného muže“ z her v Aténách a na závěr přichází aktuální model: „Ten Gatlin už je moudřejší.“
Mluví o překonávání sprinterských hranic, o boření rekordů, o Boltovi a nutně i o minulosti, která jej zase dohnala v Londýně.
Nyní je mu 35 let, tělo jej bolí čím dál více, jako každého atleta v jeho věku. „Půjdu závod od závodu,“ říká o plánech pro zbytek kariéry.
Vítěz bez radosti by ke zločinu a trestu tak chtěl přidat odpuštění, ale nedočkal se. A asi ani nedočká.
