„Důvod je jediný: důkladná aklimatizace,“ pravila před odletem majitelka bronzu z loňského ME v Curychu, která nedávno oslavila dvacáté narozeniny.
Už jste někdy cestovala tak daleko?
Loni v květnu jsem závodila v čínském Tchaj-cchangu. To je zatím jediná zkušenost s tak dlouhou cestou, když nepočítám juniorské mistrovství světa v americkém Eugene o dva měsíce později. Můj závod je 28. srpna, ale s trenérem jsme nechtěli ponechat nic náhodě. Dala jsem na něj.
Jaká je jeho zkušenost?
Teď vlastně jen okopíroval, co před mistrovstvím světa v Ósace podnikl se svojí svěřenkyní a nyní manželkou Barborou, dříve Dibelkovou. Ona pak došla dvacátá, ale nezapomeňte, že to bylo sedm měsíců po narození jejich syna Matěje. Proto to byl velmi dobrý výsledek.
Pokud jde o aklimatizaci, co je jednodušší? Cesta na východ, anebo na západ?
Myslím, že na západ. Nevím, proč to tak je, mně ale vyhovovala víc. V Eugene jsem nebyla tak dlouho předem, přesto jsem si na časový posun zvykla mnohem rychleji a pak získala zlato. Ale teď by mi těch osmnáct nebo sedmnáct dní mělo stačit.
Závod v Pekingu bude specifický i kvůli vysoké vlhkosti a smogu. S tím počítáte?
Jsem zvědavá, bude to jiné prostředí i klima. Kvůli smogu zprvu nebudeme v Pekingu, ale v japonské Cukubě. Do Pekingu se přesuneme tři nebo čtyři dny před závodem.
Jak jste se v přípravě vyrovnala s vedry, která nyní v Česku panují?
Počasí určitě nebylo pro trénink nejpříjemnější, ale nic jiného nezbývalo, navíc nás něco podobného čeká v Číně. Jen smog jsme tu nasimulovat neuměli.
Ve sbírce máte bronz z loňského mistrovství Evropy v Curychu. O rok dříve, v osmnácti, jste byla sedmá na mistrovství světa v Moskvě. Jak velký je krok z Evropy do světa?
Myslím, že hodně velký. V naší disciplíně jsou nejlepší ruské soupeřky, ale teď přibudou chodkyně z Číny, Mexika a dalších zemí. Nechci říkat, že si medaile z Curychu nepovažuju, ale uspět na mistrovství světa má mnohem větší váhu. Bude to ovšem hodně těžké.
O medailových cílech nehovoříte ráda, ale přesto - troufla byste si na šampionátu na stupně vítězů?
Touha po medaili je vždycky. Neříkám, že ji tam musím získat, ale ráda bych se o ni poprala. A když ne, elitní osmička je pořád velmi prestižní umístění.
Česká chodkyně Anežka Drahotová skončila na mistrovství světa v Moskvě sedmá.
Zmínila jste ruské soupeřky, ale ruská chůze má mít v Pekingu po nedávných událostech týkajících se dopingu údajně jediného zástupce. Jak to vnímáte?
Tohle jde zcela mimo mě, startovní listiny nezkoumám a nijak to neřeším. Do závodu jdu s tím, že budu soupeřit se všemi, kdo se postaví na start. Sleduju především sebe, chci být připravená na sto procent, ať tam bude, kdo tam bude. A kdo tam bude, to se teprve uvidí.
Brala byste to tak, že vám odpadnou soupeřky, nebo že na chůzi může ulpět jistá špína?
Neplatí žádná z těchto možností. Soustředím se na závod a počítám, že soupeřky budou kvalitní jako vždy.
V kolika letech se může chodkyně dostat na vrchol výkonnosti?
Tak kolem čtyřiadvaceti, i když to u každého může být jiné a teprve uvidím, jestli se ještě budu zlepšovat. Doufám ale, že ano.
Po nedávném stříbru z ME do 23 let jste totiž řekla, že po olympiádě v Riu byste se chtěla prosadit na nějaký šampionát v běhu nebo cyklistice, v nichž máte rezervy. Nebyla by to škoda?
To byl takový nápad, který nosím v hlavě. Vyplývá z toho, že chůze je náročná, třeba budu mít po olympiádě náladu na něco jiného. Neříkám, že to tak musí být napořád, ale je to pravděpodobné.
