Poprvé se jí to podařilo o víkendu v Nasavrkách, kde vyhrála závod Českého poháru. I přesto, že v jeho průběhu upadla přímo na zraněnou ruku.
Třiatřicetiletá atletka žijící ve východočeských Batňovicích, loňská mistryně Evropy v běhu do vrchu, se vrátila v plné formě. "Jsem překvapená a spokojená," netají po prvních letošních startech.
Váš návrat byl hodně rychlý, už jsou šrámy z Nigérie, kde jste měla cestou na závod do vrchu vážnou nehodu, v pořádku?
Zlomeniny zahojené jsou, ale na kosti se udělaly srůsty, protože loket byl vykloubený hodně dlouho. Proto u něj mám omezený pohyb. Já tu ruku nemůžu ani pokrčit, ani natáhnout. A pohyb v ní už nebude nikdy takový, jako byl předtím.
Co se s tím dá dělat?
To se ještě uvidí, protože přes léto budu pokračovat v rehabilitaci a podle toho, jak se ruka rozhýbe, se bude postupovat dál. Snad se rozhýbe tak, aby mě neomezovala.
A když ne?
Tak mě pravděpodobně čeká další operace a asi trochu násilím by se pokračovalo dál.
Kolikátá operace by to po té nešťastné nehodě byla?
Zatím byly jenom dvě. První bezprostředně po návratu z Nigérie. A později mi tam dávali nějaké šrouby. V těle tak mám ještě dost železa, které se může vyndat nejdříve po roce, takže mě stejně nějaká operace ještě čeká.
Jak se s tím dá běhat?
Běhat se dá se vším, ale pravda je, že ta ruka mě v běhu moc nepomáhá. Je to něco jiného než předtím. Stále si na to zvykám a myslím si, že si budu zvykat dost dlouho. Abych pravdu řekla, já jsem si něco podobného ani nedovedla představit. Až se mi to stalo a není to jednoduché.
Teď už jste přesto zpátky a to neuběhly ani čtyři měsíce od oné nešťastné nehody. Jak dlouho jste vydržela neběhat?
Tak to už přesně nevím, ale třeba na trenažéru už jsem jezdila brzy i s tou obrovskou sádrou, co jsem po operaci měla. Běhat jsem začala někdy v únoru a to jsem také běhala ještě se sádrou.
Už se to bez běhání nedalo vydržet?
To snad ani ne, ale podle mě to i pomohlo v léčení. I díky běhání se podařilo rozhýbat rameno, které na tom bylo také špatně. Všechno se lépe prokrvovalo a to bylo pro rekonvalescenci dobré.
Takže jste neměla problém s tím, že by vám lékaři běhání ještě zakazovali?
Já jsem se s nimi o tom zase tak moc nebavila, ale můj ošetřující lékař ví, že jsem sportovkyně a trochu jsme to konzultovali. Bylo to ale tak, že se mým běháním nic moc neriskovalo.
Během dvou víkendů jste běžela dva závody Českého poháru. V prvním jste byla druhá, ten druhý jste vyhrála. Jak moc vás překvapují vaše výsledky na začátku sezony a po tak krátké době tréninku?
Jsem docela spokojená a dost překvapená. Uvidíme, jak to bude dál, ale snad dobré, protože teď už trénuji tvrdě.
Musíte se ještě teď v tréninku nějak omezovat?
Trochu. Špatně se mi totiž trénuje rychlost. S tím začínám až teď, předtím to moc nešlo, nemohla jsem pořádně mávat zraněnou rukou a to se rychle běžet nedá. Ale vytrvalostně jsem na tom dobře, jen nemám naběhané rychlé kilometry.
Z nejhoršího jste asi venku, na co se tedy teď zaměříte? Změnily se nějak vaše plány?
Raději už moc neplánuji. Je ale pravda, že určitě se chci věnovat dál vrchům a nad maratonem visí otazník. Tam se teprve uvidí, jak to s ním bude.
Ale u maratonu je asi velké lákadlo Peking a olympijské hry, které tam jsou příští rok...
Tak to se uvidí, i když samozřejmě asi ano.
A v nejbližším tréninku?
Bude to záviset na ruce a na tom, jak si zvyknu. Přípravu ještě zatím směřuji k maratonu, ale uvidím, jak to bude dál.
Vaše zranění se vám připomnělo o víkendu v Nasavrkách, kde jste nepříjemně upadla a ještě na zraněnou ruku. Neměla jste chuť se vším praštit?
Byl to nepříjemný pocit, protože ten pád nebyl jenom sklouznutím, opravdu jsem sebou pořádně plácla. Byla jsem hodně naštvaná, protože do té chvíle se mi běželo hezky. Stává se to, ale pro daný okamžik to byla opravdu smůla. A je pravda, že se mi v první chvíli nechtělo běžet dál. Pak jsem si to ale rozmyslela.
Jak dlouho to trvalo?
Pár vteřin, možná ani ne. Asi jsem vstala a běžela jsem dál. Řekla jsem si, že to nic není.
