Při sobotním vyhlášení ankety Atlet roku se ještě na chvíli vrátila do role sportovce. To když si za letošní výkony, z nichž ční bronz na mistrovství Evropy, došla na pódium pro druhou příčku.
Jinak zde už ale vystupovala jako loučící se hvězda.
Mohla si užívat bouřlivého potlesku, ovací vestoje. Po předání všech ocenění jí zpěvačka Monika Absolonová spolu s dalšími atlety zazpívala upravenou verzi hitu Teď královnou jsem já.
„Moc všem děkuju, vážím si toho,“ rozplývala se jedenačtyřicetiletá Špotáková. „Standing ovation, dvakrát. Beru to tak, že neodcházím jenom já, ale celá generace sportovců, kamarádů. Bylo to hrozně dojemné.“
Zvládla jste to ale s bravurou.
Naštěstí jsem na pódiu zadrhla o spáru (smích). To mě trošku rozhodilo, takže jsem se nemohla tolik dojímat a snažila jsem se nějak vylepšit situaci… Ne, vážně. Byla to síla, mohla jsem si zjistit dopředu, že tady něco takového bude. Na pódiu se mi to ještě nějak podařilo ustát, ale vzadu jsem měla větší problémy. Ještě jednou Monice moc děkuju, je pro mě nejlepší česká zpěvačka.
Zpěvačka Monika Absolonová (vlevo) a oštěpařka Barbora Špotáková během vyhlášení ankety Atlet roku.
Už popatnácté jste se umístila v první desítce Atleta roku. Jak tyhle slavnostní večery vnímáte?
Je moc krásné, že se dělají. Ze začátku si jich člověk třeba tolik neváží, ale s přibývajícími lety je oceňuje jako příležitost k setkávání. Setkávání je obrovsky důležité, ne přes mobily, tablety, ale osobně. A o to tady jde. Tyhle večery mají navíc úroveň, všichni se načančáme. Jsou samozřejmě i trochu starostí, ale nakonec jsou vždycky výjimečné.
Často jste si při nich i zazpívala. Jaké vystoupení vám nejvíc utkvělo v paměti?
Asi když jsem zpívala píseň Mira Žbirky (Čo bolí to prebolí; v roce 2017 spolu s oštěpařem Jakubem Vadlejchem). Bylo to na mě strašně vysoko. Musela jsem hodně trénovat, ale i tak to bylo na úplné hraně. Miro Žbirka a Martha (se kterou píseň Žbirka v originále zpívá) mi pak ale večer napsali, že to bylo skvělé. Poprvé jsem se tu také setkala s Karlem Gottem nebo Hanou Zagorovou. Vždycky se ukazovalo, že ani ty největší hvězdy si na nic nehrají. Což platí i u zpěváků.
Oštěpař Vadlejch je znovu Atletem roku, druhá skončila Špotáková |
Máte za sebou první dva měsíce od konce kariéry. Jaké byly?
Oproti minulým rokům se toho pro mě zase tolik nezměnilo, protože vždycky jsme v této době měli posezonní volno. Kupodivu se pořád cítím taková nabitá. Běhám, cvičím. Trénuju i s mladými atlety na Dukle, kde budu ještě rok působit. Takže chci být pořád aktivní.
Už ale nemusíte vstávat s pocitem, že aktivní musíte být za každou cenu, za každého počasí. Jaké to je?
Nádherné, po těch letech opravdu úžasný pocit. Naštěstí mám ale vybudovanou disciplínu, která mě nedonutí hned přestat. Je to i kvůli dětem. Jsou hrozně rychlé; abych Jankovi dala pohlavek, tak to už musím být na vysoké úrovni (smích). Jen už netrénuju do úmoru. Prostě si těch úseků dám míň.
Když jste na tom takhle, nechcete si v budoucnu zkusit ještě nějaký závod?
Závodit ještě možná budu. Jen s tím rozdílem, že už nemusím, ale můžu. Což je neskutečný komfort.
Máte představu, kde by to mohlo být?
Velký mítink určitě ne, možná nějaký menší. Kdo ví. Zatím se závodům nebráním.
Mnoho sportovců se těší, jak budou mít po kariéře spoustu volna. Pak ale zjišťují, že ho zase tolik není. Máte to podobně?
Přesně, moc ho zatím nemám, protože jsem měla hodně společenských akcí. Ale pokaždé se snažím vyhradit odpoledne dětem, když přijdou ze školy.
 |
Takže děláte svačiny, perete, jak jste plánovala po oznámení konci kariéry?
Svačiny, praní štulpen. Moc mě to ale baví. Kluci jsou ve věku, kdy mě nejvíc potřebujou. A i já mám konečně něco jiného, předtím se člověk za něčím pořád honil.
Říkala jste, že byste se někdy v budoucnu chtěla vydat na trenérskou dráhu. Jak to s ní vypadá?
Ozývá se mi spousta lidí. Uvidíme, když se mi někdo zalíbí a bude mě to bavit… Ale teď profitrenérka být nechci, v žádném případě. Jak zpívala Monika, jsem hlavně máma. Stoprocentní. A chtěla bych si tenhle komfort držet, mám totiž nějaké resty.
Kdo se vám ohledně trénování ozývá?
Tak různě. Třeba se ozvali Číňani, abych jim pomohla do olympiády v Paříži. To ale nepřipadá v úvahu. Radši bych byla pro mladší, můžete je víc formovat, jít vícebojařskou cestou. Byla bych navíc ráda, aby naše oštěpařská škola pokračovala.
Je o ní mezi dětmi zájem?
Obrovský. Akorát je velký zájem i o sledování mobilů a tabletů, což atletice moc nenahrává. Je to mor. Pak se lidé diví, že děti neumí běhat.
Leklá ryba? Omyl, paní psycholožko. Vzrušující příběh Barbory Špotákové |
Jaká si myslíte, že jako trenérka budete?
No uvidíme. Myslím si, že neumím být moc přísná. Trenéři, kteří mi v životě nejvíc dali, tak to byli takoví, které – když to tak řeknu – nesnášíš. A to já být nechci. Nejsem člověk, který snese, aby ho někdo nesnesl (smích). Takže asi bych úplně správná trenérka nebyla. Na to musí být člověk drsný.
Nebavila jste se s Janem Železným, jak toho docílit?
Trošku jsme se bavili. Myslím si, že za ním ještě někdy přijdu. Teď jsme si ale povídali spíš o konci kariéry. Jaký ho měl on, že jsou to zvláštní pocity. Jak jsem říkala, budu se ho snažit zvládnout postupně. Ne, že to hned zapíchnu. Jsem taková, že má všechno setrvačnost, když se ten vlak rozjede, je těžké ho zastavit. Tak třeba to bude i v tomhle.
Co vaši synové? Půjdou ve vašich oštěpařských stopách?
Kdo ví. Myslím, že i klidně mohou. Spíš teda ten mladší. Starší hraje fotbal, vypadá jako běžec. Má k tomu i předpoklady. Ráda opakuju, že můj první reprezentační start byl na čtyři sta metrů překážek, a i teď mám běhání ráda.
