Při rozcvičení měl pocit, že to nemusí být špatné. Ale bylo. „Tady už to byla hrůza,“ uznal Veselý. Před pěti lety mu sice olympijský bronz původně těsně utekl, ale kvalifikaci ovládl hodem na 88,34 metru, dodnes svým osobním rekordem. Tehdy válel, v Moskvě 2013 se stal mistrem světa.
Jenže Londýn 2017, to bylo trápení. Tak jako celá sezona.
„Skoro tam nebyl rytmus. Ale těžko hledat něco zázračného v kvalifikaci, když jste to nenašli v sezoně v jiných závodech,“ povídal. „Ale to je podmíněno zdravím. Člověk ví, že má na limit; doufá, že se třeba něco změní, že se to otočí. Ale zázrak se nedostavil.“
Kvůli stále problematické čéšce hodlá ukončit sezonu. A byť je mu už 34 let, stále věří, že má na klání s těmi nejlepšími.
Takže už žádné závody, žádná příprava?
Mám to tak v hlavě nastavené, i když jsme se o tom s trenérem ještě úplně nebavili. Ale myslím si, že to nemá cenu. Spíš potřebuju koleno zklidnit a trochu ho osvalit. Mám ho zase jako děťátko, svaly hodně atrofovaly.
Štve vás to hodně?
Snažím se to brát tak, jak to je. Chce to si co nejvíc vyčistit hlavu a do další přípravy jít hlavně s tím, že zůstat zdravý. To je alfa a omega. Zvlášť když jste starší.
Rok 2017 zlepšilo Veselému aspoň to, že zpětně dostal svůj olympijský bronz z Londýna.
Je to otázka v kondicionálu, ale i tak: Být zdravý, máte dál na elitu?
Hru na kdyby nemám rád. Háže se daleko, ale myslím si, že ještě nějakou energii v sobě mám. Je to jen o zdraví - a pak o tom najít si tu správnou techniku, kterou zrovna potřebujete v daném závodě. Potenciál tam pořád je. Myslím si, že se dá házet ještě dlouho, i když mám 34 let.
V Londýně vypadl v kvalifikaci i jiný „držák“ Jan Kudlička a řekl: Teď začne nová série. Ne finálová, ale medailová. Co vy na to?
Já už nějakou měl a spíš se chci dostat do módu, kdy se oštěpem budu bavit. Nebudu se stresovat tím, že budu něco někomu dokazovat. Ale znovu: hlavně být zdravý, protože pokud nejste, tak se bavit nemůžete, protože vás pořád trápí, že váš potenciál nemůžete prodat.
Koleno vás soužilo již od startu přípravy. Není to ubíjející?
Když jdete každý trénink, zničí vás to. Koleno se uklidní, přitrénujete, zase se to rozbouří, oteče, zase vás bolí. Do toho uhýbáte, takže vás začne bolet achilovka. Je to ubíjející, proto cítím, že už musím se sezonou skončit a najet na jiný režim. Už jsem z toho trošičku vyhořelý. Emočně je to na prd.
Je tohle aspoň úlevné? Že to nepříjemné snad končí?
Už nemám sílu se s tím prát. Odjedete na tři měsíce do Afriky, po dvou týdnech vám začne koleno otékat a máte před sebou ještě další dva a půl měsíce. Div se z toho nezblázníte, je to hrůza. Snažil jsem se to dotáhnout do Londýna, vyšlo to, nakonec mě donominovali. Tady všechno končí, sezona je za mnou. Už hledím dopředu a těším se.
Oštěp umí být hodně bolavá disciplína, že?
Taky si někdy říkám, když toho mám plné zuby - loni achilovky, letos koleno - proč má člověk zapotřebí se ještě vším mordovat.
Ale?
Chtěl bych ještě zažít podařenou sezonu. Dobře se připravit a mít radost z házení; že vám to tam střelí - a letí to. To je pro mě motivace do budoucna. Vím, že to ještě jde. Půjde to.
