Nebyl to povedený rok, dlouho vůbec ne. „V přípravě byl strašně dobrý, pak jsme se vrátili z Afriky, byl nějaký nastydlý a tam, kde má mít člověk pět dní protizánětlivou hodnotu 5, on měl najednou 14 dní 40,“ vybavuje si Jan Železný zdravotní patálie Petra Frydrycha. „Nikdo nevěděl, z čeho to je. A poslalo ho to úplně dolů.“
I proto oštěp ne a ne letět do míst, která zajišťují mistrovství světa.
Až předposlední den před „uzávěrkou“ to dokázal. „Předtím jsem do toho šel s tím, že limit prostě musím hodit,“ vypráví 29letý čahoun. „A trochu jsem se v tom patlal. Pak najednou ne že bych přestal věřit, ale prostě jsem přišel na stadion a chtěl to hodit pro sebe. Docela mě to osvobodilo.“
Vzhledem k tomu, že mluví na Olympijském stadionu, je to zřejmé.
Ale on se ani do Londýna nepřijel jen zúčastnit. Místo bídy přichází naděje: hod za 86 metrů je druhý nejdelší v kvalifikaci! To snad ani nemohlo být lepší. „Jo,“ přitaká oštěpař. „Jsem rád, že se mi to podařilo prvním hodem. Výkon si můžu užít pro sebe, pro sebevědomí, ale v tuhle chvíli už to nic neznamená.“
Oštěpař Petr Frydrych na mítinku Zlatá tretra
Čtvrteční kvalifikace je pryč, sobotní finále čeká. Že by snad konečně i on prorazil? Vzhledem k tomu, co už má za sebou, je opatrný.
„Popravdě jsem od sebe radši nečekal nic,“ říká. „Snažil jsem se jen udělat to, co je potřeba. Psal mi kamarád, na kolik to vidím – a já mu napsal: 77 až 87 metrů. Před pár týdny jsem se pral s hranicí 75 metrů, nemůžu teď říkat, že chci devadesát. Cítím se dobře, ale ve finále bude strašná spousta lidí házet daleko. Chci odejít s pocitem, že jsem tam nechal všechno. Že to dál nešlo, že jsem se vyždímal,“ popisuje.
Talentu má spoustu, v roce 2010 zazářil hodem na 88,23 metru. Ale s talentem často přicházívá i břímě. Jako u téhle dobré oštěpařské duše.
„Petr je hodnej. Potřebuje najít sebedůvěru. On když chytí vlnu... Buď je šampion, nebo úplně dole. Nic mezi tím,“ říká o něm Železný. „Buď si bude strašně věřit a pak může dokázat všechno a všechny porazí. Nebo si nevěří a je strašně těžké, aby to v sobě překousl. Ví, že na tom musím pracovat. Jen hledá cestu.“
Našel ji? Snad ano. „Moje technika, která je složitější, mi nevycházela. Nebyl jsem schopen dělat základní oštěpařské prvky, tak jsme to trochu zjednodušili,“ popisuje. „Je to něco, co mi teď vyhovuje, v čem se cítím dobře.“
A tak jde zase do velkého finále. Medaili nemá, zkušenosti ano. „No, měl bych mít,“ usměje se. „Není to moje první ani druhá velká akce. Můžu to jedině využít ve svůj prospěch. Čekání bude dlouhé, jako vždycky, ale teď už se člověk připravit nijak nemůže. Forma prostě musí vydržet.“
Pokud vydrží, ani velké věci nejsou vyloučené. Jako když si při své poslední šanci dostat se do Londýna říkal: „Půjdu do toho. Můžu to dát.“
Že by se osvobozený oštěpař konečně dočkal svého velkého závodu?
