Drahotová: Už ne terminátorka
Z Curychu 2014 vezla chodkyně Anežka Drahotová coby teenagerka evropský bronz. Připadala si nezničitelná, unikátní univerzálka, reprezentantka v chůzi i cyklistice, vítězka silničních běhů.
„Myslela si, že je terminátorka, která vydrží vše,“ vypráví kouč Ivo Piták.
Nevydržela.
Prošla si třemi temnými roky. Po nich se zjevila na scéně „jiná“ Drahotová. Vyzrálejší.
„Začala žít a závodit s rozumem a trochu i s pokorou,“ všímá si trenér. „Pozbyla teenagerské víry, že každý je kamarád a každý jí přeje. To ji sice zaskočilo, ale zároveň jí to pomohlo dospět.“
Stříbro Ogrodníkové |
Ano, stále dokáže být také zbrklá. Pětkrát během sobotního závodu útočí a pokouší se uniknout sokyním. „Nebylo to úplně taktické, mohla jsem víc šetřit síly,“ usoudí pak. „Ale cítila jsem se dobře, tak jsem to zkusila. Litovala bych toho, kdybych se jen vezla. Nejistila jsem medaili, já bojovala o zlato.“
Když se zezadu přiřítila Španělka Pérezová, neměla už na její útok protizbraň. Přesto 23letá Drahotová v cíli ujišťuje: „Mám stříbro a jsem tak moc šťastná.“
Dlouho se od ní štěstí odklánělo.
Po curyšském průlomu si před mistrovstvím světa 2015 v Pekingu nakládala dávky, které její tělo přivedly za hranu únosnosti. Závod absolvovala zraněná, po něm nemohla jíst ani pít, sedm hodin strávila dehydratovaná na antidopingové kontrole. „Své tělo jsem tehdy moc neposlouchala,“ připouští.
Pekingem trable jen začaly. Mylně se s koučem domnívali, že ji tam limitovalo svalové zranění stehna. Až mnohem později vyšla pravda najevo: šlo o únavovou zlomeninu okostice. Měla porušenou část vnější stavby stehenní kosti.
„Vypusť sezonu, doléči se,“ radili jí v roce 2016. Odmítala. „Byla ochotna radši si tu nohu ulomit, než aby vzdala přípravu na hry v Riu,“ vzpomíná Piták. „Speciální tempové tréninky obrečela.“
Po 10. místě v Riu bylo ještě hůř. „Šlo to do kytek i psychicky. Okolí dávalo Anežce výsledky sežrat, lidi si do ní kopli. Loni jsem se bál, aby mi neřekla: Končím, radši budu studovat vysokou školu. Ale přišla, že takhle končit nechce.“
Tehdy nastal zlom. Pomohl k němu i druhý kouč Filip Tomáš, s nímž začala spolupracovat. „Změnili jsme stereotypy, trénink mě začal víc bavit,“ vypráví Drahotová.
Zároveň naslouchala profesoru Pavlu Kolářovi, který jí vysvětloval, že běžecké závody její stav zhoršují. „Po běhání mi okostice zase zduřely. Hrozila další únavová zlomenina.“
Tvrdě tedy omezila běh a zůstala jen u chůze a občasného kola. Změnila též postoj k závodům. „Ještě loni jsem do nich šla s pocitem, že musím za každou cenu prodat, co je ve mně. Tady jsem šla na start s radostí.“
Se stejnou emocí kráčela i na stupně vítězů. „Od podzimu jsem šťastná i v osobním životě. Také to se promítá do sportu,“ soudí.
Anežka Drahotová proměnila svůj comeback z krajiny bolesti v berlínský medailový lesk. O 24 hodin později na témže místě totéž učinila Eva Vrabcová-Nývltová.
Vrabcová: Během našla klid
Bylo 14. prosince 2015, když seděla v 15. patře fakultní nemocnice v Brně a reportérům líčila, jak týdny dávala své zesláblé tělo dohromady, bojovala s poruchou příjmu potravy i s psychickým vyčerpáním a došla k závěru, že pro ni lyžařská kariéra už není.
„Chci se věnovat běhání. Ráda bych se podívala na olympiádu v Riu jako maratonkyně,“ vyřkla. Což se jí skutečně povedlo.
Nyní, 972 dnů po propuštění, v něm vybojovala i evropský bronz. V disciplíně, v níž se na olympiádě v Helsinkách 1952 stal nesmrtelným Emil Zátopek, na něj navázala Eva Vrabcová-Nývltová.
Těsně před závodem svému trenérovi a zároveň manželovi Martinovi spílala: „Trénovala jsem moc rychle, moc málo. Pak zase málo rychle, málo jsem regenerovala, špatně jsem regenerovala, bolely mě achilovky. Všechno je špatně.“
Za cílem, zahalená v české vlajce, se té vzpomínce jen směje. Až se zdá, že čím víc nadává, tím je to potom lepší.
Většinu nedělního maratonu se držela na druhém či třetím místě. Zachytávala nástupy soupeřek, hlídala si medailovou pozici. „Využila jsem zkušeností z lyžování.“
Až v závěru nestačila na nástup Bělorusky Mazuronakové a Francouzky Calvinové. Cíl u Pamětního kostela císaře Viléma proťala třetí v novém českém rekordu 2:26,31.
„Vůbec nevím, co mám říct. Je to úžasný, jsem šťastná, ale vůbec nevím, co říct,“ souká ze sebe a v očích se jí lesknou slzy.
Má svou první mezinárodní medaili od juniorského světového šampionátu běžkyň na lyžích 2006, kde brala stříbro na pětce a bronz ve skiatlonu.
„Už je to dvanáct let? To je neuvěřitelné. Kdyby mi někdo před třemi lety řekl, že budu mít z Evropy v maratonu medaili, nevěřila bych mu,“ připomíná Vrabcová-Nývltová své období plné nejistot.
Po hrách v Soči 2014 už ji lyžování nenaplňovalo, ale spíš ubíjelo. Koncem listopadu 2015 místo na start Světového poháru putovala z finského Kuusama rovnou do brněnské nemocnice. S chmurami na duši opustila lyžařský kolotoč, aby se do něj nikdy více nevrátila.
Během procesu regenerace těla i duše našla klid právě při běhání. „Když už jsem mohla, vždycky jsem se šla z nemocnice proběhnout. Díky tomu jsem se dostala ze všech problémů,“ vzpomíná.
Záhy se stala běžkyní na plný úvazek. „Hned jsem v ní viděl velký potenciál,“ říká šéftrenér Tomáš Dvořák. „Má dar. Dlouho sportovala pocitově, na lyžích nic konkrétního neměřila. Teď má sice hodinky, ale nekouká na ně každých 500 metrů, jestli neběží moc rychle. Tím by se naši běžci měli řídit. Po všem, co dokázala přetrpět, je velkou inspirací tím, jak je pořád super zakouslá.“
Poprala se s poruchou příjmu potravy, srovnala se psychicky, prorazila výsledkově. Proto má na hrudi medaili, na kterou tolik let čekala.
