Do povědomí televizních diváků jste se dostal především díky postavě sporťáka v pořadu Tele Tele. Nebyla vám někdy tato škatulka na obtíž?
Tehdy jsme netušili, jak moc se Tele Tele stane součástí našich životů a nejen těch profesních. Šest let je dost dlouhá doba na vytvoření patřičné škatulky. Jakkoliv na tu dobu rád vzpomínám, s odstupem času musím přiznat, že nálepka Cardy Retardy mi občas na obtíž byla, hlavně v práci. Vím, že několik obsazení se mi vyhnulo právě z těchto důvodů, což je prostě riziko podobných fenoménů, jakým TeleTele bezesporu bylo.
Je pravda, že vám přezdívku Carda Retarda vymyslela manželka?
Přesně tak. Jednoho dne zavolal Michal Suchánek s tím, že každý musíme mít nějakou přezdívku, a ať si něco vymyslím. Veronika Žilková byla Veronika Křečová Žíla, Suchánek byl Suchoš a Geňa prostě Geňa. Manželka ten hovor tenkrát slyšela a zavolala: No přece Carda Retarda! A bylo to. Než jsem stihl protestovat, Michal Suchánek zavěsil a mě už to nikdo neodpáral.
Je to právě vaše manželka, kdo je prvním kritikem vašich rolí?
Moje žena je můj velký kritik. Nejhorší asi je, když po premiéře nic neříká. A když říká, tak vlastně taky (smích). Ale já jsem za to rád, kdo jiný by ke mě měl být upřímný, když už ne vlastní manželka!
Pocházíte z Ústí nad Labem, kde jste vystudoval gymnázium, herectví jste se ale vydal studovat až do Brna na JAMU. Proč jste se vyhnul Praze?
Já bych se jí nevyhýbal, ale jinak to nešlo. Můj otec, mimochodem nadšený ochotník, vystoupil v osmašedesátém z KSČ, což mělo vliv na má pozdější studia. Bylo mi doporučeno jít studovat buď vysokou báňskou do Košic, anebo vysokou textilní do Liberce, kam mě samozřejmě nevzali. Co bych dělal na technice! Další alternativou byla profese optika, za nástavbou jsem se vydal právě až do Brna. Po týdnu bylo po optikovi, to taky nebylo nic pro mě.
Rok jsem se věnoval kurzu němčiny, ze které mám státnici, a pak jsem to konečně zkusil na JAMU. Přišlo mi sice vyrozumění, že jsem nebyl přijat, malým písmem bylo ale dole napsáno, ať se odvolám, což jsem učinil, a ono to vyšlo. Tím se mi splnil můj velký sen.
Na zkoušky vás prý připravoval Jiří Bartoška.
On a Pavel Zedníček. A vlastně ještě Jirka Kodeš. Znal jsem se s nimi z Činoherního studia v Ústí nad Labem, kam jsem na ně za svých gymnazijních let chodil jako nadšený divák. Vtipné je, že s Jirkou Bartoškou jsem se pak sešel v Divadle bez zábradlí ve hře Jakub a jeho pán, na kterou jsem právě jako divák chodíval do toho Činoherního studia. Tam se to tenkrát ale ještě jmenovalo Jakub fatalista.
V Divadle bez zábradlí hrajete mimo jiné i ve hře Jistě, pane premiére postavu intrikánského politika. Dokážete jen tak z rukávu vysypat definici demokracie?
No to je dost náročné bez kontextu role vykousnout jen jednu pasáž. Ale zkusím to: Demokracie by neměla spočívat v uskutečňování vůle lidu. Měl by to být proces, ve kterém zajišťujeme, aby lid souhlasil s politikou těch, kteří za něj rozhodují.
Už jste tím oslnil nějakého politika?
V té hře mám ještě jeden dlouhý, stejně absurdní monolog a vzpomínám si, že jednou jsem to někomu z politických kruhů namlouval pro pobavení do diktafonu v telefonu. Vtip je v tom, že nikdo vlastně nerozumí tomu, o čem mluvíte, ale nedovolí si vám oponovat, protože nechce přiznat, že se v tom moc nevyzná.
Které chvilky na jevišti pro vás byly nejpernější?
Vždycky jsem se bál, že zapomenu text. Ale co, v činohře se to dá vždycky nějak zakamuflovat. Horší to ale bylo v muzikálu Krysař, kde jsem hrál ještě v té úplně první verzi s Lucií Bílou. Vešel jsem na jeviště a v hlavě najednou prázdno, hudba už samozřejmě jela. Byl jsem ale na takovou situaci připravený, podvědomě jsem asi čekal, že se mi to jednou stane. Začal jsem v tu chvíli předstírat, že mi nefunguje mikroport, prostě jsem jen vydával takové trhané zvuky, zvukař u mixáku málem zešílel. Já ale svoje okno pěkně zakamufloval.
Horší bylo, když mě rovnou z jeviště odvezli na operační sál se zánětem slepého střeva. Operoval mě tehdy kamarád doktor. Stalo se to totiž shodou okolností při hostování v Mostě. Od něj jsem se později dozvěděl, že jsem nebyl daleko od toho, abych zemřel přímo na jevišti. Tak vážné už to bylo. Dnes už si ale na takové věci, abych něco kvůli práci zanedbal, dávám větší pozor. Člověka sice svazuje jakási zodpovědnost za diváky a vyprodaná představení, ve finále ale ani to nestojí za podlomené zdraví. K sebeúctě člověk bohužel většinou dospěje až věkem, anebo podobnými, skoro fatálními událostmi.
Kvůli úrazu jste ostatně jednou prošvihl i zájezd.
Co zájezd! Z provozu jsem byl vyřazený na pěkně dlouho. Zrovna jsme někam jeli s Jakubem a jeho pánem, měl jsem být pryč tři dny, a na zahradě nám zrovna dozrávaly hrušky. Nechtěl jsem je nechat spadnout, tak jsem vylezl na žebřík, že je očešu a pak z nich udělám hruškovici. Spadl jsem tak nešťastně, že jsem si zlomil čtyři žebra a propíchl plíce. Nemohl jsem ani vstát, manželku ke mě přivolal až štěkající pes. První, kdo mi telefonoval do nemocnice byl Barťák se slovy: Prosím tě, to sis tu hruškovici nemohl někde koupit?
Poslední dobou jsou vaší doménou muzikály, jak se v nich cítíte?
Neřekl bych, že jsou mojí doménou, ale trošku jsem si jimi okořenil tu naši činohru. Začalo to kdysi zmíněným Krysařem, pak následovali Starci na chmelu v novém divadle, které vznikalo po uzavření kina Blaník. Tehdy jsme bohužel odehráli ale jen pár repríz, produkce záhy zkrachovala. Je to snad dvacet let a hle, vracím se neskutečným obloukem na úplně stejné místo činu!
V létě začneme se Studiem Dva hrát nové Starce na chmelu a jak je známo, zmíněné divadlo dnes sídlí právě v někdejším kině Blaník. A jak jinak, budu hrát stejnou roli předsedy jako tehdy před lety. Neuvěřitelné, co nám život všechno přináší opakovaně do cesty. V muzikálu Trhák hraju zase postavu, která v původní filmové předloze neexistuje. No a ve stejném divadle Broadway jsme právě odpremiérovali Kvítek mandragory, což je muzikál postavený na hitech Heleny Vondráčkové.
Jak se vám v něm hraje a tančí v dámských botách na podpatcích?
Musím přiznat, že při téhle práci jsem si sáhl na dno svých sil. V Kvítku mandragory se hodně tancuje, a pokud si choreografii nemůžu postavit sám, je to pro mě dost náročné. Tanečně nás řídil věhlasný Václav Kuneš, takže to stojí za to! Samozřejmě, naše dámské převleky jsou pro diváky vděčným lákadlem, pro nás je to ale fuška. V zákulisí se při představení odehrává něco podobného, co zřejmě zažívají jezdci formule jedna, když vjedou při závodech do depa. Kostymérky a maskérky mají jen vteřiny na to, aby nás převlékly do dámských šatů, je to neskutečný fofr a dámy za to mají můj velký obdiv.
Josef Carda
Jak snášíte dámský make-up?
Asi ze všeho nejhůř. Někdy hrajeme dvě představení za sebou a vidím, jak to mému obličeji nedělá dobře. Vůbec mi není jasné, jak toto ženy zvládají.
Hrajete hlavně v komediích, tragédie vás nelákají?
Já mám nejradši tragikomedie. Tam je všechno a herec tam může předvést celou škálu charakterů. V divadle Bez zábradlí hraju například Garderobiéra a to vůbec není veselá postava. V nadcházející sezoně se chystá pro diváky překvapení, vedení divadla uvažuje o Hamletovi a já bych tam snad měl hrát Polonia. V shakespearovské tragédii jsem ještě nehrál. V komedii ano, tak už je asi na čase! (smích)
K divadlu Bez zábradlí se pojí i vaše vzpomínka na nedávno zesnulého kolegu Stanislava Zindulku.
Stál jsem s ním na jevišti, když se o Silvestru loučil s divadlem svou rolí ve hře Jistě, pane premiére. Nečekal jsem, že tu s námi bude už jen pár měsíců. Se Standou Zindulkou jsem si ostatně zahrál i ve společném seriálu, který se jmenoval Život je ples. Moje velká role kuchaře se tam sice nakonec smrskla na něco menšího, ale nevadí. Jsem rád, že jsem tam i takhle mohl se Standou být.
Co vůbec říkáte na české televizní seriály jako divák?
Sleduji spíš zahraniční produkce na HBO nebo Netflixu, ale coby rodák ze severních Čech jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít seriál Most!, který se mi moc líbil. Spojení Kolečko Prušinovský prostě funguje. Režiséra Prušinovského osobně neznám, ale moc se mi líbí jeho práce s herci. Vybere přesné typy, umí je udržet na uzdě tak akorát, žádné přehrávání nebo něco podobného. Nezastírám, že bych se s ním někdy pracovně rád setkal.
Už jste se vrátil k malování?
K tomu se dostanu maximálně tak u nás v kuchyni s malířskou štětkou. Na svou někdejší zálibu bohužel nemám stále čas a docela mě to mrzí. Kdysi jsem se malováním chtěl živit, dokonce jsem uvažoval o studiu na grafické škole. Odjakživa mi to šlo, baví mě portréty nebo různé figury. Mým idolem byl kdysi Kája Saudek, chtěl jsem vždycky malovat podobně jako on. Těším se, že se do toho jednou zase pustím!
