Jen malé procento lidí se může pyšnit tím, že se výsledek jejich práce dostal až do vesmíru. Čtyři studenti Českého vysokého učení technického v Praze (ČVUT) se do této elitní skupiny řadit mohou. Koncem léta totiž poletí na oběžnou dráhu nanosatelit, na jehož stavbě se podíleli.
Na projektu VZLUSAT-1 pracovali vědci a studenti z ČVUT společně s Výzkumným a zkušebním leteckým ústavem (VZLÚ) a několika českými firmami. „Družice poletí do vesmíru v rámci mezinárodní mise QB50. Přesný termín startu ale zatím není určen,“ říká vedoucí projektu Vladimír Dániel z VZLÚ. Na oběžnou dráhu vynese družici, která váží přibližně dva kilogramy, raketa Dněpr. Ta odstartuje z ruského kosmodromu Jasnyj.
Do vesmíru poletí satelit hned s několika úkoly. Jedním z nich je měření atmosféry systémem FIPEX, který zjišťuje koncentraci kyslíku. Další částí je testování miniaturizovaného rentgenového dalekohledu.
„Ten je naprosto unikátní a žádný podobný v kosmu nebyl. Chceme tím ukázat, že je Česká republika schopná takové zařízení postavit a v budoucnu i vědecky využívat,“ uvádí Dániel.
Právě ověření českých kosmických výrobků ve vesmírných podmínkách je klíčové pro to, aby mohly firmy fungovat jako dodavatelé pro Evropskou kosmickou agenturu.
Třetím cílem družice bude testování speciálních kompozitních materiálů, ze kterých se vyrábí třeba štíty větších družic. „V budoucnu může tento materiál sloužit například při osidlování Marsu a my musíme zjistit, nakolik se jeho vlastnosti mění ve vesmíru,“ vysvětluje Dániel.
Nanodružice jako diplomka
Nanodružice VZLUSAT-1Družice má rozměry 23 x 10 x 10 centimetrů a váží asi dva kilogramy. Na jejím vývoji se podíleli čtyři studenti ČVUT. Stavba družice začala v roce 2013 a celkový rozpočet projektu, včetně startu, je asi 30 milionů korun. Zařízení ponese například prototyp miniaturního rentgenového dalekohledu nebo systém FIPEX k měření atmosféry. |
Právě do této části projektu přispěli i studenti Fakulty elektrotechnické ČVUT. V rámci svých diplomových prací kompletně navrhli, zkonstruovali a instalovali zařízení, která budou vlastnosti kompozitních materiálů ve vesmíru měřit.
„Byli jsme rádi, že můžeme pracovat na něčem, co není jen teorie. To, že se jedná o nanodružici, která skutečně poletí do vesmíru, je pro nás něco úžasného,“ popisuje pocity své i svých kolegů student fakulty Martin Urban.
Práce na projektu, který podpořila také Technologická agentura ČR, byla podle něj oproti běžným diplomovým pracím náročnější v tom, že bylo nutné vše konzultovat v rámci výzkumného týmu. „Když zpracováváte nějaké běžné téma, tak jste pánem svého času,“ konstatuje student.
Sestrojování družice pro prestižní vesmírnou misi, do které se zapojí okolo osmatřiceti zemí světa, navíc studentům otevřelo nové kariérní možnosti.
„Od jednotlivých firem nám už přišly i nabídky podílet se na dalších výzkumných projektech,“ pochvaluje si Urban.
Samostatné družice jsou drahé
Podobné satelity na univerzitách vznikají jako studentské projekty častěji. Většinou ale skončí jenom „na stole“ a do vesmíru se nepodívají. „Pro univerzity samotné je totiž finančně velmi náročné dotáhnout do konce všechny předletové zkoušky a zaplatit startovné. Dohromady se částka vyšplhá na nějaké tři miliony korun a to školy prostě zaplatit nemohou,“ vysvětluje Adolf Inneman z ČVUT.
Tak skončil například studentský projekt CzechTechSat, na kterém pracovali studenti z ČVUT od roku 2011. Družice se ale dočkala jen několika testovacích startů, kdy ji balon naplněný heliem vynesl do stratosféry.
Zapojování studentů z univerzit do kosmických projektů je podle Innemana ve světě poměrně běžné. „V českém prostředí je ale tato praxe spíše výjimečná,“ dodává.
