Muž s mozkem šachisty a instinktem smrtelně nebezpečného predátora Jozef Slovák byl jedním z tisíců vězňů, kterým velkorysá amnestie před 25 lety otevřela brány věznic.
Propuštěný vězeň hrál na svobodě role kapitána federální policejní protiteroristické jednotky, právníka z prokuratury, důstojníka Vězeňské služby či zpravodajce tajné služby. V těchto rolích Slovák vystupoval naprosto suverénně. Za fasádou solidně oblečeného muže nikdo nehledal chladnokrevného vraha ze slovenského Záhorí. Bestii, která si svou první oběť, mladou Jugoslávku, na účet připsala v létě 1978 u Bratislavy. O čtyři roky později za vraždu dostal 15 let. Na svobodě se však ocitl v zimě 1990.
Necelých devět let ve věznici s nejtvrdším režimem ani prezidentské dobrodiní Slováka rozhodně nenapravilo. O tom se jako první přesvědčila středočeská kriminálka.
Pár stovek metrů od velkolepého turistického lákadla, v oboře konopišťského zámku, leželo v červenci 1990 v mělkém hrobě dívčí tělo. „Byla to teprve šestnáctiletá pohřešovaná Monika O., pocházející z východního Slovenska,“ konstatoval bývalý šéf středočeských vyšetřovatelů plukovník Karel Malý.
Výlet bez návratu
Loupež, či sexuální motiv? Roli mohlo hrát obojí. Jak kriminalisté zjistili, Monika O. měla u sebe solidní balík peněz, přes sto tisíc korun v dolarech, markách a rakouských šilincích. Ty zmizely, stejně jako její šperky a taštička s kosmetikou. Soudní lékaři a laboratorní experti konstatovali, že dívku zabiják ochromil paralytickým plynem a ubil. V kapse džín zavražděné ženy technici našli lístek na rychlík z Českých Budějovic do Prahy s datem 11. července 1990. Tahle okolnost později sehraje zvláštní roli.
Poslední stopu Moniky O. detektivové objevili v Praze. Pár svědků ji vidělo se sympatickým mužem, přibližně čtyřicátníkem. S ním si 4. července podle nich vyjela za město. Nebylo pochyb, že šlo o výlet bez návratu - na Konopiště.
Ve vyšetřovacím svazku kauzy se vršily stovky protokolů o výpovědích svědků a podezřelých. Stopa po sympaťákovi s výraznýma očima, který mohl být vrahem, však vychládala. Policisté hledali shodu i s dalšími případy vražd žen v kraji, ale bez úspěchu.
Na opačném konci pomalu končícího federálního státu však měli napilno bratislavští vyšetřovatelé. Za 17 dní po konopišťské vraždě zmizela osmnáctiletá Vladislava M. Z Plzně vyrazila přes Prahu do Bratislavy. Domů už nedojela. Pak byl řetěz vražd a záhadných zmizení na rok přerušen. V červenci 1991 zabijácká série pokračovala u Bratislavy. Běsnění životem zaplatily během několika týdnů tři ženy.
Jejich těla svědci objevili v lesíku u Železné studánky. Tohle místo Slovákovi zlomilo vaz. Zde vraždil již v roce 1978 a podobným způsobem. Kriminalisté 19. července 1991, tři dny po poslední vraždě, Slováka zatkli.
Přiznám se, ale dejte mu povýšení, lobboval za detektiva
Suverenitu neztratil ani při výsleších. „Co to má ten Vachálek za nízkou hodnost. Postarejte se, aby ho pořádně povýšili, a já se mu doznám,“ lobboval za zvýšení šarže bratislavského vyšetřovatele Jozefa Vachálka. Obojí se splnilo.
Sériový zabiják ze Záhorí se přiznal také k vraždě na Konopišti. Detektivům ze středních Čech vysvětlil i týdenní rozdíl mezi dnem, kdy Moniku O. vylákal na výlet, a datem na vlakové jízdence. Jako pes k zahrabané kosti se totiž Slovák vrátil ke své oběti. Odkryl ji, do kapsy vložil jízdenku a opět zaházel. „Chtěl jsem zmást stopu,“ komentoval to. A roční pauza mezi vraždami od léta 1990? I to vysvětlil. 12 měsíců seděl za ilegální držení zbraně.
Poslední slovo měl bratislavský městský soud. Prokuratura Slováka vinila z pěti vražd.
Agresivní, výbušný, sebestředný, s nadprůměrnou inteligencí. Tak Slováka zhodnotili znalci. „Sexuální deviace nebyla zjištěna. Motiv byl zištný spolu se snahou po odstranění svědků,“ shodli se znalci. Trest byl očekávaný, doživotí. Svůj trest si čtyřiašedesátiletý Slovák odpykává v ilavské věznici.
