„Když je ale místo daleko či v nepřehledné lokalitě, zavolám si taxík, nebo poprosím o pomoc přátele,“ dodává. Při cestě hromadnou dopravou na neznámé místo se také hodně doptává. „V porovnání s jinými městy jsou Pražané velmi vstřícní a vždy se najde někdo, kdo pomůže,“ popisuje.
V momentě, kdy autobus přijíždí na zastávku, vytahuje Adam z kapsy ovladač a po zmáčknutí tlačítka přijíždějící vůz zahlásí „Linka číslo 193, směr Šeberák“.
Právě v tom je metropole pokroková. „Praha je na tom ve srovnání s ostatními hlavními městy velmi dobře v oblasti takzvaných akustických prvků,“ říká Radek Seifert ze střediska pro podporu studentů se specifickými potřebami ELSA. Ty pomáhají nevidomým například zjistit číslo a směr tramvaje či autobusu. „Jednoduchým způsobem mohou také komunikovat s řidičem,“ vysvětluje.
Orientační prvky pro nevidomé v ulicíchMinisterstvo pro místní rozvoj nedávno vydalo novou metodiku, která sjednocuje konkrétní kroky pro začleňování bezbariérovosti do veřejného prostoru. Hmatové prvky musí být vyrobeny z certifikovaných materiálů, zároveň je třeba zajistit tzv. „hmatový kontrast“, což znamená, že úpravy povrchů ulic musí být rozpoznatelné pro osoby se zrakovým postižením při chůzi pomocí bílé hole. Toto pravidlo by v rámci ochrany zdraví mělo platit i v oblastech s památkovou ochranou, stejně jako v běžných ulicích. |
Zahrádky a „čudlíky“
Ovladač mohou zrakově hendikepovaní využít i v metru. Tam pomocí něj dají strojvedoucímu signál, že nastupuje nevidomý. „Řidič pak zpravidla otevírá všechny dveře soupravy nezávisle na tlačítkách na dveřích až na konečnou stanici. Jejich hledání totiž dříve působilo problémy,“ vysvětluje Seifert.
Na ulicích však orientaci nevidomých stěžují hlavně překážky na chodníku. Mezi ty nejčastější patří elektrokoloběžky. „Jejich největší úskalí je v tom, že nikdy nevíte, kde je čekat. To je pro člověka, který má danou trasu naučenou, značný problém,“ vysvětluje Seifert. Podle něj by situaci vyřešily pevně daná stanoviště.
Velké potíže lidem s poruchou zraku působí také exkrementy. „Těch je v ulicích hodně, zvláště v širším centru Prahy,“ upozorňuje. Často se také nacházejí u zdí domů, které fungují jako přirozené vodicí linie.
Největší problém však Seifert vidí v předzahrádkách. „Pokud je zábor chodníku velký, nevidomý se dostává do pasti. Je to velmi nepříjemné i sociálně, když jdete s bílou holí a musíte se vyhýbat lidem, kteří spolu pijí kávu,“ dodává Seifert. Podle něj se z tohoto důvodu nevidomí prakticky nemohou pohybovat v turisticky exponovaných částech města. Trasy centrem buď úplně ruší, nebo místa zdlouhavě obcházejí postranními uličkami.
Dlažba v centru má mezery
Právě v historickém centru má však Praha, podobně jako řada dalších historických měst, i další četné resty. Ty se týkají i takzvaných hmatových prvků (čáry či hrbolky na dlažbě, pozn. red.), které často nejdou dohromady s historickou dlažbou.
„Pohyb značně komplikují nedokonalé, či dokonce přerušované vodicí linie. Bohužel se to často týká i nově opravených veřejných prostranství,“ říká Markéta Kohoutová z České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (ČKAIT).
Podle ní tento stav vystavuje nevidomé značným komplikacím a nezřídka i riziku úrazu. V metropoli přitom podle odhadů Národní rady osob se zdravotním postižením žije přes šest tisíc takovýchto osob.
Potenciální vodicí linie například vyfrézované do historického dláždění narážejí i u památkářů. „Zájmy památkové péče ale musí ve sporných případech ustoupit před potřebou ochrany hendikepovaných,“ vysvětluje předseda ČKAIT Robert Špalek.
Pomáhají dobrovolníci
Při pohybu po městě mají nevidomí Pražané možnost využít asistence. Tu nabízí například Dobrovolnické centrum Okamžik. „V rámci dobrovolnického programu doprovázejí proškolení dobrovolníci nevidomé na jejich cestách městem,“ vysvětluje mluvčí Okamžiku Marie Matějů. O program je podle ní zájem jak ze strany hendikepovaných, tak ze strany veřejnosti. „Za 20 let existence u nás pomáhaly stovky dobrovolníků, kteří věnovali nevidomým desetitisíce hodin svého volného času. Například v loňském roce to bylo více než pět tisíc hodin pomoci,“ dodává. Ani toto množství však nestačí poptávku pokrýt a centrum tak stále hledá nové průvodce.
