„Je to jedna z nemnoha vynikajících staveb z šedesátých let a významný dokument doby, takže je důležité, že podolský bazén tu ochranu získal. Jde o skutečně mimořádnou stavbu, jednu z prvních, které se objevily po stalinském období padesátých let a vrátily Československo zpátky do Evropy. K takovým stavbám bych přirovnal ještě Pavilon Z na brněnském výstavišti nebo samozřejmě bruselský pavilon, ze kterého se dochovala na Letné jen restaurace,“ popisuje význam podolského bazénu historik architektury Zdeněk Lukeš.
Plavecký stadion byl postaven v letech 1958 až 1965 podle návrhu architekta Richarda Ferdinanda Podzemného. Jeho historie však začala již ve 20. letech 20. století.
Pražští urbanisté ze Státní regulační komise tehdy řešili umístění všesportovního areálu Velké Prahy a nakonec zvolili jako optimální lokalitu právě úzkou parcelu u Vltavy, kde až do roku 1941 fungovala cementárna.
Ale až v roce 1955 magistrát definitivně rozhodl o vybudování plaveckého centra pro vrcholový sport v Podolí. Stavba byla zahájena v roce 1959 a už o rok později byl stadion kvůli spartakiádě provizorně zprovozněn pro plavecké závody. Celý areál byl otevřen až v roce 1965 a původně měl sloužit pouze pro vrcholový sport, po otevření byl však navzdory prvotnímu záměru investora zpřístupněn i široké veřejnosti.
Unikátem podolského areálu je především konstrukční řešení bazénové haly, kterou tvoří oblé železobetonové nosníky. Netypické je také užití střechy vnitřního bazénu jako tribuny.
„Architekt Podzemný byl žákem Pavla Janáka a už před druhou světovou válkou patřil k předním českým architektům. Jeho známou stavbou je třeba takzvaný skleněný dům v Bubenči,“ uvádí Lukeš.
V areálu plaveckého stadionu se nachází také dílo dalšího předního umělce, a to plastika od sochaře Vladimíra Janouška. Ten například reprezentoval Československo na světové výstavě Expo ’70 v japonské Ósace.
Úpravy areálu se nechystají
O tom, že by měl plavecký stadion získat památkovou ochranu, rozhodovalo ministerstvo kultury už od roku 2015. Celý proces však protahovaly nejrůznější byrokratické překážky a zmatky v katastru nemovitostí. Co se týče dalšího rozvoje areálu, ten se bude muset přizpůsobit památkové ochraně.
Bazén v Podolí slaví 50 let. Střecha ve tvaru vlny je legendou |
Podle Marka Váchy, mluvčího Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy, se zatím žádná větší koncepce úprav areálu ani jeho okolí nechystá.
„Jsme však rádi, že se stal plavecký stadion kulturní památkou, protože jde o jednu z nejcennějších architektonických budov v Praze. Pro Prahu má podolský stadion obrovskou hodnotu, jelikož obecně je bazénů nedostatek a Podolí je jedním ze dvou míst s padesátimetrovou dráhou, kde je možné pořádat plavecké závody,“ dodává Vácha s tím, že možnými inspiracemi podolskému areálu byly stavby od architekta Pier Luigi Nerviho z padesátých let, konkrétně nádraží Termini v Římě tvarem vstupní haly a vnitřní bazén na stadionu Flaminio taktéž v Římě.
Pozoruhodná lokalita
Celopražský význam nemá jen podolský plavecký stadion, ale celá lokalita, ve které se nyní už kulturní památka nachází. Ostatně to, že je celý areál v místě bývalého lomu a cementárny sevřený skalním masivem, je jednou z jeho kvalit. Místo bylo ještě před existencí bazénu například nalezištěm trilobitů a jiných fosilií a tato lokalita skrývala též pár nouzových staveb.
Podolí má tři bazény, spoustu jídla a návštěvníci se sem hrnou |
„Tam, co je dnes podolský stadion, stála cementárna, která byla ještě za války v provozu a nad ní rozryté svahy, na něž se lanovou dráhou vyvážel odpad a z města smetí. Opodál stála kontumační stanice – rasovna,“ popsal ve svých vzpomínkách okolí nynějšího podolského stadionu filozof Egon Bondy, který zde vyrůstal.
„Branický Eden“, tak ironicky podle vršovického zábavního parku chudí Pražané přezdívali ve 20. letech areálu branické vápenky. Pro lidi bez peněz, ale i pro galerku, se místo stalo nouzovým domovem.
„Ve studené vápence si dělnická rodina, vystěhovaná z bytu, z cihel vybudovala obydlí, jako si děti stavějí dům ve hře,“ vylíčil situaci před 100 lety Karel Kukla, žurnalista a sekční šéf ministerstva školství a národní osvěty. V prvních měsících existence republiky na zdejší vlečce okolo cementárny vlaky ČSD nahrazovaly městskou hromadnou dopravu mezi tramvajovou stanicí u Podolské vodárny a nádražím Braník.
