Své milované rodné město musel Petr Ginz opustit v říjnu 1942, kdy byl povolán k transportu do terezínského ghetta. Bylo mu čtrnáct let.
Nad svými vrstevníky, a koneckonců i mnohými dospělými, Petr vyčníval především všestranností. Zajímal se o historii, astronomii, paleontologii, zeměpis, měl výtvarné i literární nadání. Ještě v Praze si začal psát deník, ve kterém zaznamenává život za protektorátu a postupnou perzekuci Židů.
V jedenácti letech dokončil román ve stylu verneovek Návštěva z pravěku, kde píše o africké příšeře, z níž se nakonec vyklube diktátorův stroj zotročující domorodé obyvatele a likvidující politické odpůrce.
Na konci září uplynulo sedmdesát let od Petrovy smrti. U příležitosti tohoto smutného výročí vypovídá o Petrově životě, tvorbě, myšlenkách a vzpomínkách jeho nejbližších kniha Princ se žlutou hvězdou. Tu napsali a vydali studenti a učitelé holešovického Gymnázia Přírodní škola.
„Nadchlo mě, co Petr v takových podmínkách dokázal. Jak byl všestranný a zároveň skromný. Řekl bych, že spíš než já jeho, našel si on mě,“ říká o Petrovi ředitel gymnázia František Tichý.
Vzpomínka na Prahu„Jak dlouho již je tomu, co viděl jsem naposled slunce zapadat za Petřínem? Tu Prahu líbal uslzený hled, když halila se večerním stínem. Jak dlouho nezalehl v můj sluch líbezný šumot jezu Vltavy? Dávno již Václaváku ruch zapomenut vytratil se z hlavy. Ta neznámá pražská zákoutí ve stínu jatek a slepých stok, jak těm se vede? Sotva se pro mne zarmoutí tak, jako já pro ně. Je tomu téměř rok. Již skoro rok dřepím v šeredné díře, místo tvých krás jen pár ulic mám. Jak v kleci zajaté divé zvíře. Praho, kamenná pohádko, vzpomínám!“ Báseň Petra Ginze napsaná v Terezíně |
Na příběh Petra Ginze studenty a kantory z Holešovic přivedl jeden z terezínských programů pro školy. Sami pak v roce 2009 iniciovali projekt Terezínská štafeta, kde poznávají další osudy kluků a holek z ghetta a šíří je dál.
Šedesát devět šerifů
V Terezíně Petr Ginz tajně každý pátek vydával časopis Vedem. Publikoval v něm reportáže ze života v ghettu, úvahy, povídky a básně, ale také inicioval literární či výtvarnou tvorbu kamarádů.
Petr byl nejen dobrodruh a skvělý organizátor, ale podle slov Tichého také kluk s úžasným smyslem pro humor. „Počasí je mlhavé. Byl zaveden odznak pro Židy. Když jsem šel do školy, napočítal jsem 69 ‚šerifů‘,“ stojí v jeho zápiscích z 19. září 1941. Ve válečných časech se snažil nad vodou držet nejen sebe, ale i ostatní. Jeho sestra Eva, která žije v Izraeli, si nepamatuje, že by bratr někdy plakal. Na svět sice poněkud zanevřel, nechtěl se však vzdát.
„Když byly obnoveny transporty do Osvětimi, lidé propadali nihilismu, on, patnáctiletý kluk, intenzivně studuje buddhismus, hledá otázky příčiny utrpení. I v tom je jeho příběh unikátní,“ vypráví František Tichý.
Jenže pak přišlo 28. září 1944. Z Terezína Petra, jeho bratrance Pavla a další převezli do Birkenau. Petr byl nemocný a po náročné cestě v dobytčích vagonech ještě slabší a vyčerpanější. Možná to byl důvod, proč ho nacistický lékař Josef Mengele, stejně jako dalších víc než 400 tisíc vězňů, poslal rovnou na smrt. A tak pohnutý svět přišel o dalšího z neuvěřitelných talentů.
„Do poslední chvíle si dokázal zachovat důstojnost, zůstat sám sebou. To je právě to jeho velké vítězství, a proto si myslím, že dodnes jeho příběh oslovuje. Jména nacistů nikdo nezná, i když to byli mocní lidé. Ale o nějakém klukovi, který tu psal na kusy starého papíru časopis, ví celý svět,“ uzavírá Tichý.
