Štědrou mecenáškou Zbraslavského kláštera byla Přemyslovna Eliška. A ve věnném Mělníku často nacházela útočiště. Provázela ji pověst mimořádně sebevědomé princezny, hrdé na přemyslovský rod, k ochraně jehož tradic se cítila být vyvolena. „Povaha mladé Přemyslovny byla silně poznamenaná dětstvím po boku souchotinářského otce a domýšlivé macechy,“ uvedl historik Jiří Spěváček.
Na rozdíl od svého otce, krále Václava II., se mohla pochlubit urostlou postavou, opálenou pletí. Její oči měly tmavou barvu, vlasy nosila spletené do bohatých copů. Hodně však zdědila z otcovy letory, především labilní nervovou soustavu. „Byla prudké, vášnivé povahy, a to jak v jednání s lidmi, tak v citové oblasti. V lásce a nenávisti neznala rozumných mezí. Často propadala záchvatům hysterie a zlosti,“ uvedl Spěváček.
Eliška Přemyslovna20. ledna 1292 se v Praze králi Václavu II. a Gutě Habsburské narodila dcera Eliška. V létě 1309 začali cisterciáčtí opati vyjednávat s Jindřichem VII. Lucemburským o obsazení českého trůnu a princeznině sňatku. 1310 – 1. září se v Porýnském Špýru vdala Eliška za Jana Lucemburského. Na konci roku se jim podařilo obsadit Prahu, o několik měsíců později byli manželé korunováni. 1316 – 14. května se manželům narodil jejich nejslavnější potomek, Václav, pozdější Karel IV. 20. léta 14. století – manželství královského páru se definitivně rozpadlo, královna pobývala například v Mělníce či v bavorské Koubě. 1330 – 28. září královna Eliška zesnula na Vyšehradě. |
Historici i kronikáři se shodují i v tom, že přemyslovská princezna se vyznačovala bystrostí a cílevědomostí. Nejednoduchý vztah měla i ke svým sestrám Anně a Markétě. Elišku tvrdě zasáhla vražda jejího bratra, posledního krále z dynastie Přemyslovců, Václava III. v roce 1306. Na matku, Gutu Habsburskou, si zachovala zřejmě jen fragmenty vzpomínek. Zemřela, když Elišce bylo dva a půl roku.
Jasno měla o vztahu k maceše, dvojnásobné královně vdově Alžbětě (Elišce) Rejčce, krásce proslulé vznešeností a uměnímilovností. Tu nenáviděla až za hrob.
Do dějin vešla jako klíčová postava vysoké politické a sňatkové hry v čase, kdy české země procházely dramatickým obdobím zášti, bojů a intrik. V roce 1309 se český trůn zmítal pod Menhartovcem Jindřichem Korutanským, manželem zmíněné Anny.
Tehdy velkou partii rozehráli cisterciáčtí opati Konrád a Heidenreich, znamenití vyjednavači a diplomati. Spolu s několika šlechtickými předáky jednali s německým králem Jindřichem VII. Lucemburským o obsazení českého trůnu, z něhož měl být svržen zavržený Korutanec.
Zároveň se vyjednávalo o ženichovi pro nezadanou Přemyslovnu. Nechyběla přitom ani konspirace. Zbraslavský opat Konrád Elišku očekával v příšeří svatovítské baziliky, aby s ní poprvé pohovořil o její roli.
„Zde ji požádal, zda by svolila a stala se manželkou lucemburského kandidáta na český trůn,“ uvedl historik František Kavka. Eliška souhlasila, i když tehdy nebylo úplně jasné, zda se ženichem stane třicetiletý Walram, nejmladší bratr Jindřicha VII. Spíše než energický elegán Walram české šlechtě v roli ženicha vyhovoval politicky nezkušený, tehdy čtrnáctiletý Jindřichův syn Jan.
Velkolepá svatba
Po dlouhých a úporných jednáních Jindřich VII. kapituloval. „Hle, Jan, můj prvorozený syn, si má vzít princeznu Elišku za zákonitou manželku,“ pravil německý král podle kronikáře Petra Žitavského. Z bojujících Čech bylo Elišku nutné v létě 1310 dopravit nejprve do Norimberka, později do Špýru, kde se plánovala velkolepá svatba.
Od biskupa Jana z Dražic, šlechty a pražských patricijů dostala Eliška na cestu skvělou svatební výbavu za úctyhodnou sumu pěti tisíc hřiven stříbra. Eliška mimo jiné obdržela skvostného bělouše a stříbrné poháry zdobené zlatem. Na cestě do Porýní ji doprovázeli urození páni v čele s Hynkem Krušinou z Lichtenburka a Markvartem ze Zvířetic.
Mladý pár sice na sklonku roku 1310 vybojoval vládu nad Prahou i královskou korunovaci, v rozháraných českých poměrech se však záhy rozhořely boje mezi králem a šlechtickými předáky.
Eliščiny zásahy v politické sféře nebyly vždy šťastné. Královnu podle historiků urážela zpupnost aristokratických oligarchů. Uznávala jen bezmezný respekt a úctu ke královskému majestátu. „Po boku královny bylo téměř nemožné jít cestou kompromisu obnovujícího politickou rovnováhu v zemi,“ vysvětlil problém Spěváček.
Neméně ostré konflikty se řešily i v královské rodině. Střetnutí královského páru gradovalo v roce 1319, královna i se synkem Václavem ujela na hrad Loket. Prý se jednalo o spiknutí, jehož cílem bylo svrhnout Jana z trůnu. Za malého Václava, pozdějšího císaře Karla, měla vládnout matka, jí blízký Zbyněk Zajíc z Valdeka a nevlastní bratr Jan Volek.
K definitivní roztržce mezi manželi došlo na začátku 20. let. 14. století. Král Jan choti odňal i rentu plynoucí z Mělníka a dalších věnných měst a statků. Královna poté dlouhá léta žila z milosti příbuzných.
28. září 1330 zemřela v ústraní na Vyšehradě. Poslední útočiště nalezla ve Zbraslavském klášteře, jehož byla velkou mecenáškou.
Dospělosti se dožili dva synové královského páru, Václav, pozdější Karel IV., a Jan Jindřich. Dcera Markéta byla provdána do Bavor za Jindřicha II., Bona za dědice francouzského trůnu Jana II. a Anna za Ottu Habsburského.
