„Odcházím, až když mají úsměvy na tvářích. To je pro mě ta největší odměna, která mi dává smysl,“ říká „éterická filantropka“ Nováková.
Měla jste už od dětství vlídný vztah ke starším lidem?
Jako malá holka jsem trávila víkendy a prázdniny u prarodičů v Týnci nad Labem. Dodnes moc ráda vzpomínám, jak jsme s babičkou třeba vařily nebo zahradničily. Bohužel odešla velmi brzy, bylo mně sedmnáct. Tedy ve věku, kdy bych s ní mohla sdílet mezníky dospívající dívky, jako jsou první lásky nebo maturita. Právě v těchto chvílích mi moc chyběla. Možná mi ji babičky tady v domově trochu vynahrazují. Po jejím odchodu jsem trávila hodně času s dědou, chodili jsme na kafíčka, jezdili na výlety. Měli jsme krásný vztah, byl to můj parťák do nepohody. Nejspíš i proto, že moc ráda poslouchám příběhy.
Domovy pro seniory bývají jejich bezednými studnicemi, to si tady musíte libovat…
To ano, třeba nedávno mi tady pan Václav barvitě vyprávěl, jak býval v mládí zakřiknutý a jak ho pak zčistajasna sbalila manželka (úsměv). Často se stává, že mi senioři své příběhy i několikrát zopakují, protože si nepamatují, že mi je už vyprávěli. Mně to ale vůbec nevadí. Mám radost, že si mohou zavzpomínat.
V domově na mě koukali jako „z jara“ a divili se, že chci jen tak pomáhat.
Vystudovala jste gymnázium v sousední Kutné Hoře. Kam jste se vydala dál?
Už od šestnácti let jsem jezdila s dětmi na letní tábory a táhlo mne to ke speciální pedagogice. Po maturitě jsem se šla zeptat do jedné kutnohorské organizace, zda by pro mne takovou práci neměli. Sáhla jsem tam ale omylem na „jinou“ kliku. Místo do Slunečnice, která se věnovala dětem s handicapem, jsem zaklepala na dveře Oblastní charity Kutná Hora. Tahle náhoda mě pak ovlivnila na celý život. Potkala jsem tam úžasnou ředitelku Marii Mackovou, která mě hned vzala na pohovor a už mě nepustila (úsměv). Strávila jsem tam dalších pět let.
Jitka Nováková
|
Jakou práci jste tam dělala?
Pečovatelku. Chodila jsem ke klientům domů, pomáhala jim s hygienou, uklízela nebo jim třeba píchala inzulín. To už dnes však mohou dělat pouze zdravotní sestry. Od začátku mě ta práce nesmírně bavila. Současně jsem se věnovala i práci s romskými dětmi. Bez okolků přiznávám, že kromě puberťáků vyjdu snad s každým (úsměv).
Nyní už řadu let pracujete jako asistentka ředitele v česko-německé firmě. Proč jste se rozhodla ze sociálních služeb odejít?
Upřímně, úplně jsem tehdy vyhořela. Vždy jsem víc myslela na ostatní než na sebe. Potřebovala jsem změnu, a tak jsem odjela do Německa pracovat jako au-pair. Po návratu jsem se toužila úplně osamostatnit, a tak jsem si zanedlouho našla místo ve firmě, která se zabývá maloobchodem v bývalých duty free shopech na hranicích. A teď už jsem tam zaměstnaná skoro dvacet let.
Nechyběli vám senioři a děti?
To víte, že chyběli. Asi před šesti lety jsem začala cítit, že mi k naplnění stále něco chybí. A také jsem se obávala, abych znovu nevyhořela. Časem jsem proto začala pátrat, jak bych svůj volný čas využila, kde bych mohla pomoci. Jak sama ráda říkám: Líná huba, holé neštěstí. Úplnou náhodou jsem při venčení mé jezevčice natrefila na senior centrum. Vybavuju si, že tam na mě tehdy koukali, jako „z jara“ a divili se, že chci jen tak pomáhat. Zkrátila jsme si kvůli tomu i úvazek ve firmě na čtyři dny v týdnu.
Jak jste trávila ten pátý, za nějž jste nedostávala plat?
Aktivizovala jsem seniory. Povídali jsme si, vyráběli drobné předměty, hráli deskovky nebo jsem je třeba brala na procházky. Potvrdila jsem si, že bych v sociálním oboru chtěla jednou dělat naplno. K tomu je ale potřeba minimálně titul diplomovaný specialista nebo bakalář. A tak jsem před třemi lety začala studovat dálkově obor zdravotně sociální pracovník na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě.
Děkuji klientům za to, že jim můžu pomáhat, říká oceněný dobrovolník |
Teď jste už ve třetím ročníku a v Domově Clementas jste prošla praxí. Co seniory nejvíc baví?
Mají rádi paměťové hry, milují zpívání a doplňování přísloví. Přitom si s nimi úplně přirozeně povídám jako jejich vnučka. Bezprostředně, vesele, aby přišli na jiné myšlenky. Samozřejmě vždy také záleží na tom, jaké mají zdravotní diagnózy.
Seniorům prý velmi prospívá propojení s dětmi. Někde jsem dokonce četl, že v jedné obci uvažují o vybudování místa, kde bude současně sídlit mateřská škola a domov pro seniory…
No to je přesně můj sen! Kdybych nevěděla, co s penězi, hned bych se do něčeho takového pustila. Na druhou stranu je jasné, že k takovému propojení obou zařízení je nutné splnit mnoho zákonných podmínek, což není vůbec jednoduché.
Spousta lidí přispívá na dobročinné sbírky z lítosti. Jak to máte s lítostí k seniorům vy?
Často slýchám od okolí, že by tuto práci dělat nemohli, že by jim bylo osamělých seniorů líto. Ale proč? Vždyť stáří je přirozený vývoj života a zestárneme přece jednou všichni. Seniory nelituji, stejně jako nelituji času, který s nimi trávím. Pro mě je to vnitřní naplnění a vždy se za nimi moc těším. Uvědomuji si, že jsem šťastná, když vidím, jak se na mě usmívají a jak jsou vděční.
Vstřebávala jsem příběhy i zkušenosti klientů, říká pečovatelka roku |
Prý občas strávíte se seniory i část víkendu…
Jasně, třeba někdy v neděli, když je hezky, tak se tu zastavím a vytáhnu nějakou babičku na procházku. Zejména ty, které nemají své rodiny a nemají tak možnost se jít s nimi projít. Děti nemám, tak proč jít sama? Přiznávám, že si časem stráveným se seniory kompenzuji, že nemám svoji vlastní rodinu. Je to i částečný důvod péče o mé druhé já.
Jak na tom podle vás společnost s dobrovolnictvím je. Přece jen ochotní lidé jako vy působí takřka jako zjevení...
Tomu se shodou okolností věnuji ve své bakalářské práci, kterou začínám psát. A protože tuším, že bohužel dost mizerně, tak se pokusím zjistit proč a co můžeme udělat, aby se to změnilo. Naše společnost není zvyklá dělat něco jen tak. Ano, dokážeme pomoci zejména finančně třeba v případě humanitárních katastrof. Ale ukrojit si kus sama sebe a svého času, to je něco jiného. A přitom nás to nic nestojí!
15. října 2013 |
