Pro její nasazení, empatii i profesionální přístup byla nominována na národní cenu Pečovatelka roku. V kategorii pro pracovníky v pobytových službách Ludmila Boháčová zvítězila. Ocenění se tak pro ni stalo dárkem k nedávnému odchodu do důchodu. Zdůrazňuje však, že jde o cenu pro celý pracovní tým.
Ludmila Boháčová
|
Jak jste se k práci ve žďárských sociálních službách dostala?
Když jsem po mateřské dovolené měla nastoupit do práce, hledala jsem něco, kde bych byla v kontaktu s lidmi a mohla s nimi komunikovat. Proto jsem zvolila sociální služby. Podala jsem si žádost, vybrali mě a v tomto oboru, který zcela splnil mé očekávání, jsem zůstala celý svůj profesní život. Samozřejmě s tím, že jsem si postupně zvyšovala kvalifikaci.
Jakými zařízeními jste za třicet let prošla? Jaké byly vaše začátky?
Začínala jsem jako terénní pečovatelka. Tehdy jsme docházely ke klientům domů, často i do domů čtvrté kategorie. Tam jsme musely zatápět v kamnech a bylo dost náročné už jen to vytvoření podmínek k tomu, abychom se mohly o klienta postarat. Doba se pak naštěstí posunula, vystavěly se pečovatelské domy. Nejprve jsem působila v domě na nádraží, později jsem se přesunula na sídliště Libušín, kde jsem strávila řadu let.
Jak na práci v pečovatelských domech vzpomínáte?
Ten posun byl obrovský – lidé měli najednou své byty, krásně zařízené a vybavené. Měli zajištěné teplo, stravu, péči, pomoc s hygienou, přibylo i pomůcek pro naši práci, například zvedáky. Podmínky v sociálních službách se hodně zlepšily. Já jsem prošla dvěma pečovatelskými domy ze tří, co na Libušíně jsou. Skončila jsem v tom s nepřetržitým provozem. Vše je tam na signalizaci – hned je vidět, z kterého bytu vás volají.
Byla jste tedy klientům nonstop k dispozici?
Klient má sice nasmlouvané nějaké konkrétní služby, ale samozřejmě si zazvoní, když potřebuje něco navíc nebo mu není dobře. Málokdo si ale uvědomuje, že my nejsme zdravotníci, ale „jen“ pečovatelé, ošetřovatelé – dnes se správně říká pracovníci přímé obslužné péče. A když jsem měla v noci službu, byla jsem tam na všechny domy sama. Pak zazvonil někdo, komu bylo špatně od srdce. Já k němu musela jít, vyhodnotit situaci, zavolat záchranku, mezitím už ale zvonil někdo jiný, kdo žádal pomoc. To jsou momenty, kdy se musíte správně rozhodnout, co dál dělat, a vyrovnat se s obrovskou zodpovědností. Nikdo vám v tu chvíli neporadí. Naštěstí se nikdy nestalo nic, co bych si musela vyčítat.
V pečovatelských domech jste ale nezůstala. Kam vedla vaše cesta dál?
Po otevření Seniorpenzionu Fit a DKS docházelo k personálním přesunům, po nichž jsem skončila v DKS, kde jsem zůstala zhruba patnáct let, až do odchodu do důchodu. Bylo pro mě tehdy nesmírně uklidňující mít za sebou někoho, o koho se lze opřít, a nebýt na rozhodování sama. Navíc když se člověk ve dvojici se zdravotní sestřičkou sehraje, už ani není třeba slov – stačí se jen na sebe podívat a víte, co je třeba dělat.
Třicet let, to je opravdu dlouhá doba. Neměla jste někdy pocit, že už chcete s touto prací skončit?
Syndromem vyhoření jsem naštěstí nikdy neprošla a považuji to za jeden ze svých největších pracovních úspěchů. Je to náročná a těžká práce, v minulosti byla navíc i špatně placená. Mě ale vždy bavila a naplňovala. Příběhy lidí, s nimiž jsem se setkávala, jejich zkušenosti, názory. To vše bylo nesmírně obohacující. Navíc každý den byl jiný, stereotyp rozhodně nehrozil. Určitě bych to ale nezvládla bez podpory rodiny a manžela, vzhledem k mým směnám by to ani jinak nešlo.
Můžete alespoň načrtnout, jak vypadala vaše běžná směna?
Směny jsou dvanáctihodinové, různě se střídají denní a noční. Ráno začíná schůzkou na sesterně, kde jsme si rozdělily úseky a práci. Následně se provádí hygiena klientů, pak se rozváží a podává snídaně těm, co si nedokážou zajít do jídelny. Sklízí se snídaně, po ní probíhá koupání některých klientů – dle aktuální potřeby a postupně tak, aby se během několika dní všichni prostřídali. Před polednem se rozváží oběd, podává strava a po obědě se opět vše sváží a uklízí. Máte samozřejmě i pauzu na jídlo.
Jak to bylo odpoledne?
To mívají klienti i program, za hezkého počasí využívají zahradu nebo se konají výjezdy mimo domov. Vy jim pomáháte s oblékáním, přípravou nebo jim děláte doprovod. A po akci je zase na řadě svlékání, podávání večeře, úklid a předání všeho další směně. V mezičasech během dne se ještě rozváží prádlo, polohují klienti, doplňujete materiál, podáváte tekutiny, měníte inkontinenční pomůcky… Vždy jsem se ale snažila, když to čas dovolil, si s lidmi i popovídat, vyslechnout je, něco jim přečíst, uvařit kávu – i tyto zdánlivé drobnosti jsou třeba. Každý jsme měli ještě několik klientů přiděleno individuálně. Těm se věnujete navíc, sledujete jejich potřeby, mohou se na vás s čímkoliv obracet.
Za svůj profesní život jste musela vyslechnout hodně příběhů, že?
Klientům jsem vždy ráda naslouchala a nasávala do sebe jejich příběhy. Někdy byly krásné, někdy smutné, ale takový už je život. Nesmírně vás to obohacuje, a to i ve vašem osobním životě. Často jsem si v nějaké situaci na některé své klienty vzpomněla a jejich zkušenosti mi pomohly. Jsou to totiž lidé různých povah i profesí – lékaři, učitelé, dělníci, tlumočníci… Navíc Žďár není velký, mnohé jsem už znala, když do domova přišli.
Cenu si zaslouží za empatii, lidskost, komunikativnostJak vidí vítězství Ludmily Boháčové vedoucí Domu klidného stáří Kateřina Matoušková a vrchní sestra Miroslava Holcmanová, které ji do soutěže nominovaly: „Proč si paní Boháčová zaslouží vítězství? Pro to, jaká je. Pro její empatii, lidskost, komunikativnost, profesionální přístup a vnitřní klid. Dokáže na každého nahlížet individuálně, vyslechnout ho, pohovořit s ním a poradit mu. I pro nás dvě bylo těch pár společných pracovních let po osobní stránce velkým přínosem. Naučila nás, že z každé situace a chování člověka se dá vybrat i něco dobrého a s tím dobrem potom dál pracovat a rozvíjet ho. I klienti na ni vzpomínají velmi rádi, zejména na její dobrosrdečnost a komunikativní povahu. Potěšilo nás, že se 9. ročník soutěže otevřel a mohly jsme za náš domov někoho nominovat – a hned jsme věděly koho. Když pak přišel e-mail, že paní Boháčovou vybrali mezi pět nejlepších, měly jsme radost a myslely, že tím je vše u konce a bude se už vyhlašovat jen cena veřejnosti. Bylo pro nás krásným překvapením, když nám paní Boháčová z Prahy psala a posílala fotky, z nichž bylo jasné, že ve své kategorii vyhrála. Moc jí výhru přejeme, protože si ji opravdu zaslouží.“ |
Z vašeho vyprávění je patrné, že jste s mnohými klienty měla vřelé vztahy. Muselo být pro vás těžké, když někteří z nich zemřeli…
Za ta léta jich bylo poměrně dost. Ale já beru smrt jako součást života. Ten někdy začíná, ale musí někdy i skončit. U člověka, který už má nějaký věk, s tím musíte počítat. Mojí prací bylo jim to odcházení udělat co nejsnazší, samozřejmě v mezích mé profese. Podat nápoj, pohladit, navlhčit rty. A dá se říct, že mě má profese v tomto směru posilovala a smiřovala s tím, co nás všechny jednou čeká. Zvlášť v posledních letech, v době covidu, si to člověk uvědomoval o to víc. Nikdo nevěděl, kdy ho co potká. Umírali i mladí lidé.
Vašemu odchodu do důchodu předcházela pandemie covidu-9. Jak jste toto období zvládala?
Bylo to náročné – fyzicky i psychicky. Lidé byli nemocní, chyběl personál, musela se dodržovat opatření, používat ochranné pomůcky… Pro nás to ale byla práce, my jsme se s tím nějak poprat museli. Těžší to měli klienti – oni byli najednou připraveni o kontakt s rodinou, omezené byly i styky přímo v domově. Naštěstí nám hodně pomáhala technika. Díky ní mohli lidé alespoň virtuálně navázat kontakt s blízkými, spásou byly i e-recepty.
Co je v tak náročné době ve vaší práci nejdůležitější?
Podle mě je hlavní udržet vnitřní klid a rozvahu, nebýt nervózní. I když je situace napjatá, chybí personál – což třeba v době covidu nebylo výjimkou, tak by to klient neměl pocítit. Proč bych mu měla říkat, že nevíme, kam dřív skočit? To není jeho problém, to si musíme nějak vyřešit my. A pravdou je, že jsme si pokaždé nějak poradili. Vždy jsem se také snažila chovat se ke klientům tak, jak bych si sama přála, aby se někdo choval v takové situaci ke mně.
Máte už plány na důchod?
Zatím uklízím, ale nikoliv v bytě, nýbrž v hlavě. Člověk si po odchodu z práce musí v sobě nejprve vše urovnat, zklidnit tempo, na něž byl léta zvyklý. Ráda bych také jednou sepsala knížku, nebo aspoň brožuru, kde bych zaznamenala své vzpomínky a zdokumentovala příběhy lidí, co jsem si vyslechla. Chci se také věnovat svým sedmi vnoučatům, rodině, chalupě v Jimramově, výletům a odpočinku.
Co pro vás vítězství v soutěži znamená?
Moc si ho vážím – zaskočilo mě, potěšilo, jsem na něj hrdá. Přece jen tam byli účastníci z celé republiky! Ale neberu cenu jako ocenění pro sebe. Je to odměna pro celý náš tým v domově, pro skvělé vedení. Já osobně si nepřipadám nijak výjimečná, skvělých a šikovných kolegů jsem kolem sebe měla plno. K odchodu do důchodu a zakončení kariéry je to ale krásné poděkování.
